ČÁST PRVNÍ

Prolog:
Psal se rok 1262. V malé hornické vesničce na jihu Cintry, zvané Osada, za záhadných okolností zemřel bohatý kupec v hořících troskách svého domu. Starosta Osady nedůvěřoval místní gardě a rozeslal žádosti o pomoc do okolních vesnic.

Hra:
Do osady přišel zaklínač Tristan z Keracku, trpasličí žoldáci a několik bardů a druidek. Také dorazil rytíř Egbert Dornvell z řádu Planoucí růže se svým pážetem. Po příchodu dobrodruhů do Osady se na obyvatele snášela jedna pohroma za druhou. Nejprve byl vytěžen místní důl, na čemž měli nemalou zásluhu trpaslíci. Kolem vesnice se objevovala nebezpečná monstra a do té doby bezproblémoví elfové začali napadat Osadu. Starosta nakonec neunesl vzrůstající napětí a společně se svou ženou utekl z Osady. Vládu převzala garda a v noci provedla preventivní útok na tábor elfů. Při něm umírají i uprchlíci, kteří kvůli gardě odešli z Osady. Při tomto incidentu byl zabit také zaklínač. Druhého dne elfové zrádně zabili velitele gardy. Garda ustanovila nového velitele a byl zvolen nový starosta. Většina obyvatel se chystala na odchod z vesnice, sepsaly se dopisy pro místodržícího a velmistra řádu Planoucí růže, kde osadníci žádali okamžitý zásah proti elfům z hor. Než však mohly být odeslány, stanul před Osadou místní kupec, jenž se ukázal býti Nilfgaardským špionem a s ním vojáci jeho císařské milosti a s nimi spojené síly elfů. Garda i obyvatelé se začali hromadně vzdávat. Zbytek byl zmasakrován.

Epilog:
Nifgaardský předvoj vyplenil všechny hornické vesničky v horách na jihu Cintránského království. Cintránská vojska vytáhla v čele se svou královnou Calanthé a Eistem Tuirseachem a střetla se se silami Nilfgaardu v bitvě v Marnadalském údolí. Byla však rozprášena přesilou. Hrdinný Eist zde vydechl naposled. Armáda černých se přehnala Cintrou, která se nezmohla na sebemenší odpor. Nakonec je dobyto i hlavní město. Většina dvora volí sebevraždu, než aby padli do rukou Nilfgaardu. Mezi nimi i královna Calanthé, lvice z Cintry. Stále jsou ale tací, kteří tajně bojují za svobodu Cintry. Vnučka Calanthé, lvíče z Cintry, totiž žije!

ČÁST DRUHÁ

Prolog:
Uběhl rok od událostí v Osadě. Cintrou se přehnala Nilfgaardská vojska. Poslední pevnost, jež vzdorovala uchvatiteli, byla dobyta. Nad Mirwardskou pevností zavlály černé prapory se zlatým sluncem. Opravdu si mohou vojáci užít zaslouženého odpočinku? Proč se kolem pevnosti objevují přízraky mrtvých vojáků? Co je pravdy na zvěstech o cintránském odboji? A opravdu dokáží elfové bojovat po boku lidí?

Hra:
Slunce se schovalo pod mraky, snad ani ono nechtělo vidět hrůzy, které se v pevnosti měly udát. Den začal proslovem Železného vlka – Isengrima Faoiltiarna. Po té, co vlastnoručně popravil dívku, která na něho pokřikovala z davu, nikdo již nebyl na pochybách, že pověsti o Vriheddu nelhaly ani v nejmenším a to byl teprve začátek. Zaklínači se pustili do řešení problému s přízraky. Čas od času se vojáci z 330. čety nebo Vriheddu vypořádali s útokem Cintránců, kteří vyhladovělí útočili na pevnost. Několikrát také hrdinné jednotky císaře, a zvláště pak trpasličí žoldáci, skoncovali i s mrchožrouty, jež se zatoulali příliš blízko k pevnosti. O těch největších úspěších Nilfgaardu však věděla jen hrstka vyvolených. Do večera prvního dne se podařilo rozvědce za spolupráce s 330. četou rozbít cintránský odboj. Zdálo se, že již není nikoho, kdo by se odvážil postavit proti uchvatiteli. Elfové se však chovali jako děti, většina jich také ještě dětmi byla, a jejich kruté zacházení s vesničany bylo všemi přehlíženo. Jeden z vesničanů to ale nevydržel, když byla mučena jeho družka, objevila se mu v ruce čepel. Než stačil kdokoli z elfů zareagovat, ležela Ithil Ciel – Vidoucí v kaluži krve. Odplata elfů byla strašná. Celá vesnice byla vypálena, nikoho elfové neušetřili. Pach smrti se linul celou pevností. Snad i proto v noci útoky nestvůr na pevnost ještě zesílily. Druhý den se do pevnosti začali trousit noví obyvatelé, většinou Nilfgaardští šlechtici, kterých se chtěli v císařství zbavit. Elfové se věnovali průzkumu místních ruin, ve skutečnosti ale už pomýšleli na odchod. Zaklínači konečně odhalili zdroj kletby, sužující pevnost a její okolí. Celá pevnost potom sledovala magický souboj. Dante – Arcimág se střetl s Mortem. Nekromantova pýcha byla jeho zhoubou. Elfové odpochodovali zadní branou. Jako by na to čekaly, zaútočily jednotky Cintránců na pevnost. Četa neměla šanci, proto poručík zavelel k ústupu. Císařská kontrolorka v pevné formaci trpaslíků též opustila pevnost a vyrazila o všem informovat císaře. O všem? O všem ne, spousta jí toho zůstala skryta. Velitelé, šlechta a hlavně rozvědka se postarala o to, že pravdu o událostech v Mirwardu se nikdo nikdy nedozví. 

Epilog:
Neuplynul ani týden a Druhá Vicovarská brigáda dobyla Mirwardskou pevnost zpět. Nutno ale dodat, že pevnost byla jen chabě bráněna. Začalo se totiž proslýchat, že maršál Vissegerd formuje cintránskou armádu v Brugge a odboj konečně začal dostávat konkrétní podobu. Jaký bude nakonec osud Cintránského království? Objeví se ztracená vnučka královny Calanthé? A je možné se schovat před válkou a svým osudem?

ČÁST TŘETÍ

Prolog:
Uběhlo pět let od událostí v Mirwardské pevnosti. Válka skončila. V zapadlém hostinci Na konci světa se sešla roztodivná společnost. Náhodní pocestní, kteří většinou chtějí odejít z válkou zpustošené země. Mnozí před něčím utíkají, mnozí něco hledají. Je však opravdu možné utéct před svým osudem?

Hra:
To byl ale blbej tejden, pomyslel si Anton, vzal si minci za právě předaný korbel piva a dál šudlal téměř plesnivým hadrem pultík své nově nabyté hospody. Hospody, v níž sloužil posledních pár let jako podomek. Hospody Na konci světa. Jak se to vlastně všechno stalo?

Bylo to v pohodě, až do nedávna. Hostů bylo málo, ale ti dva Nilfgaarďani platili pořád. Občas se objevil nějaký kupec, jindy zase voják, třeba dezertér, ale nikdo to teď už neřešil. Když někdo dělal problémy, trpaslíci ho vykopli. Sem tam se okolo hospody prohnali elfové, co lovili v horách odbojáře. Kromě nich v lese přepadával akorát Kazka z vesnice, co se radši měl držet ševcovskýho kopyta svýho otce. Lovci z okolí se v hospodě občas zastavili, aby něco prodali. A když večer přišel zeshora Andrej, mohli prochlastat celou noc. Ale pak se to začlo srát.

Zoufalí odbojáři pozabíjeli Andrejovi snad půlku ovcí a on od tý doby nemluvil o ničem jiným. Pitomá válka. Nedávno tudy v noci procházela malá četa Černých. Ti dva, co tu byli, je zastavili, kam že jako zdrhaj bez hlášení. Velitel ho chtěl dát, vojáci ne. Tak ho pobodali a zdrhli. Velitel teď leží na hřbitově. Jedni kradou slušnejm lidem ovce, druzí bodnou svýho velitele do zad. Nemaj si co vyčítat.

Blbej tejden. Pan Voprátka, teda ten první, Franta, pak jednoho dne přišel z vycházky celej bledej. Nic nepovídal, jenom lehnul a spal. O půlnoci Antona probudil, že jsou v lese bubáci a jestli by se na ně nepodíval. To se ví, řekl Anton. Knihu musel chvíli hledat a otřít z ní prach, dlouho tady potvory neměli. Pak přiběhl v noci ještě jeden chlapík, že bubáky taky viděl. Před svítáním vzal Anton sekeru a osikovej kolík pro jistotu a vyrazil. Byli tři, oběšenci. Ani nestihl dojít k tomu pitomýmu stromu a už musel posekanej brát nohy na ramena. Blbej tejden.

Pak začali jezdit hosti ve velkým. Teda, spíš se tu začali zdržovat, protože oběšenci. Čaroděj, čarodějky, další trpaslíci, kurvy, mastičkáři, ženský se zbraněma, elfové. V hospodě se tak kromě Ceanny a Antona musel pořádně otáčet i Franta, kterej teď byl hodně unavenej, nemohl totiž pořádně spát. No a pak to začalo jít všechno ráz na ráz. Andrejovi prej drak spáli i tu druhou půlku ovcí, takže nemluvil o ničem jinym. Teda on ty ovce asi spíš sežral. Pak se ukázalo, že Andrejovi umřela celá rodina. Všechno je to ale vlastně už jedno, protože jsou všichni mrtví. Andrej uhořel, když šli toho draka v noci lovit. Neulovili ho. Blbej tejden.

S Borisem to taky nedopadlo dobře. Konečně ho pustili z dolu, pak zjistil že mu mezitím soused ukradl pole a tak přišel navštívit starý kamarády na konec světa. Jenže do hospody ten den přišli vědmáci. Antona vědmáci docela serou a serou i Borise a Andreje. A tihle tři se tam sešli, trochu pili a pak jeden z proměněnců vypěnil. Ráno našli Borise ležet rozsekanýho v lese. Ne že by to byl kdovíjakej dobrák, ale tohle si nezasloužil. Vědmáka, co to udělal, pak rozsekal zase ten druhej. Dobře mu tak. Ale stejně je to blbej tejden.

Když vědmáci přišli, Franta na Antona nalíhal, aby jim zaplatil za ty bubáky. Jako by mu nevěřil. Stejně se zaklínači jenom flákaj a neudělaj nic, dokud jim vesničan nestrčí všechny svoje úspory a dceru do postele. To Anton ne. Našel knihu, sfouknul z ní prach a našel, co je třeba udělat. Odvar z kopřiv, sádla a vlaštovičníku, namazat na sekeru, pokácet strom. Lehký. Našli se lidi, co chtěli pomoct, ale kácel sám Voprátka. Voni totiž bubáci byli jeho bráchové, co je kdysi zabil. Jenže kácení bylo k ničemu. To bylo snad poprvý nebo podruhý, možná potřetí, co kniha nepomohla. Blbej tejden.

Franta měl ale ještě jednoho bráchu, živýho. Jmenoval se Jarek a vrátil se po letech. Byl ve válce. Všichni bráchové se pak dohodli pod stromem, že Frantu popravěj a Jarek že dostane hospodu. No jestli tohle bylo to nejlepší řešení, tak jsem nilfgaardskej císař, pomyslel si Anton. Poprava měla bejt druhej den ráno, v neděli. V sobotu vlastně přišel Jarek a Franta mu stihnul hospodu předat. Oběšenci v ní byli opravdu jako doma. No a taky přišla holka jednoho z nich, a tak byla svatba. Živý s mrtvým. Možná o tom kdysi něco četl v knize, ale najít to nemohl.

Ráno nebyl popravenej pan Franta, ale jeden chlap z odboje. Černí ho chytli. Pak se z lesa vyhrnul maršál se svejma lidma. Moc jich nebylo a tak skoro všichni padli. Ukázalo se, že novej majitel hospody, Jarek, byl s nima a taky s nima padnul. Umřela taky ta holka, co si vzala přízrak. A když si pak bráchové Voprátkovi přišli pro Frantu, už visel na stromě nad hospodou. Prostě blbej tejden.

Anton ho tam našel první. Na Frantu toho bylo prostě moc. Přišli si pro něj. Bordelpapá ho chytal, zatímco Anton odřezával lano. Voprátkovic odešli i s Ceannou. Byla vždycky divná a Antona tak ani moc nepřekvapilo, že je to asi Paní lesa. Tady už se nebylo čemu divit. Přízraky se už nevrátily. Vědmáci se mezitím stihli akorát tak pomlátit mezi sebou. Kazimír, Konrád, Franta, Jarek, všichni mrtví. Žádnej Voprátka v dohledu. Teda je tu ještě Hlíva, kterej, jak se ukázalo, je taky Voprátka. Jenže ten má svůj hřbitov a o hospodu moc zájmu nejevil. Akorát si vzal Frantovu závěť, ve který hospodu odkázal rodině tý svý mrtvý holky Iren. Skellige je ale daleko, tak se uvidí pozdějc. Zbyl poslední Voprátka. Hrobník. S rodinou, co má smrt ve jménu, to asi nemůže dopadnout dobře.

Anton se hospody ujal, ale pak dorazil z vesnice jeden lovec, že prý tady někde musí být vlkodlak. Anton se na moc neptal, vzal knihu, osikovej kolík, nechal podle moudrých slov tu holku od trpaslíků uvít věnec na obranu proti bestii a vydal se s lovcem do lesa. Vlkodlaka nenašli, ale když se vrátili, zjistili, že půlka bordelu, teda Lupanária, byly vampýři a že se s vlkodlakem paktovali, jednoho trpaslíka dokonce zabili a pak utekli. U výčepu se tvořila fronta. Neskutečně blbej tejden.

Anton nandal polévku, načepoval pivo a pokynul na odcházejícímu kapitánovi Černých, kterýho si konečně vyzvedli jeho vojáci. Aspoň že ta válka skončila a je mír. A že drak, vědmáci, vlkodlak a vampýři jsou pryč, když už ne pod drnem. A že mají Voprátkovi konečně všichni klid. Jinak by to totiž bylo úplně všechno na hovno. 

Epilog:
Válka končí 2. dubna roku 1268 Cintránským mírem. Díky sňatku císaře Emhyra a dědičky cintránského trůnu princezny Cirilly dochází k oficiálnímu připojení Cintry k Nilfgaardu a je rozhodnuto o ukončení veškerých bojů a stáhnutí nilfgaardských vojsk ze všech ostatních dobytých uzemí Severu. Cintra jako samostatné království přestává existovat a už nikdy nebude obnoveno.