Kapitola první: Bratři
Všechno to začalo jednou kupeckou karavanou, na jejíž ochranu se nechalo nezávisle na sobě najmout pět trpasličích žoldnéřů – Propil Dolomit, Kšeft Pozlátko, Pivous Kopkolenem, Zagryb Výheň a Kromlech Krkavec. Z trpaslíků se během této zakázky stali dobří přátelé a po skočení kontraktu už zůstali spolu jako ucelená žoldnéřská skupina. Začali si říkat Brapět, neboli bradatá pětka.

Úspěšnou kariéru našich hrdinů ukončil o nějaký čas později jakýsi nemrtvák v jedné zapadlé vesničce. Brapět měl jen jeden stříbrný meč, a tak vyslali trpaslíci do zamořené hrobky jen samotného Dolomita. Když se tento nějaký čas nevracel, usoudili zbylí žoldnéři, že za tu zakázku stejně nebylo dost peněz a vůbec, a opustili vesnici s nepořízenou. Brzy si ale uvědomili, že stojí před závažným problémem – bračtyři znělo prostě hloupě, jeden musel z kola ven. Los padl na Kšefta – a ze zbylých tří žoldáků se stala konečně naše skupinka: Bratři.

Protože se žoldnéřská sezóna blížila ke konci (začínala zima a Zagryb „nehodlal někde klepat kosu jak ten kokot“), usadili se bratři v jednom opuštěném mlýně. A právě tam měly jejich životy nabrat radikální obrat.

Kapitola druhá: Sněhurka
Jednoho zimního odpoledne se trpaslíci vrátili z lovu a shledali, že někdo trochu ujídal Pivousovu polívčičku, notně upíjel Zagrybovu pálenku a decentně poblil Kromlechovu postýlku. Pod postýlkou spala promrzlá a opilá dívka. Když ji bratři udělali vyprošťovák a opatrně ji vyzpovídali, ukázalo se, že zoufalá děva nosí nemanželské dítě nějakého šlechtice a utíká před jeho lovci, kteří se měli nechtěného bastarda zbavit. Zmatení trpaslíci ji trochu neochotně ve mlýně nechali – a brzy se ukázalo, že to bylo vynikající rozhodnutí. Sněhurka - jak jí začali podle toho studeného, zimního dne říkat – nejen že uměla výborně vařit, ale hlavně znala spoustu úžasných pohádek! Bratři si jí zakrátko oblíbili a dívka se v jejich přítomnosti cítila v bezpečí.

Koncem zimy ale Sněhurku její minulost dohnala. Najatí lovci ji ve mlýně objevili a neváhali zabít nenarozené dítě i s matkou. Naneštěstí přišli zrovna když Sněhurka vyprávěla jednu ze svých pohádek. Když bylo po boji, uznali trpaslíci i Sněhurka, že zbytky lovců by ze stěn a podlahy nesmyli ani do konce zimy, a tak se rozhodli přestěhovat se jinam. Usadili se v nedaleké vesnici, kde se Sněhurce zanedlouho narodil syn. Bratři se jí snažili přemluvit, ať s nimi na jaře vesnici opustí a přidá se k jejich žoldnéřské bandě, ale Sněhurka se rozhodla zůstat ve vesnici a v ústraní vychovat své dítě. A tak se jejich cesty rozdělily – a trpaslíci od té doby hledali svoji novou Sněhurku…

Kapitola třetí: Zaklínač
Pokus koupit si nějakou námezdní děvu v bordelu U Červené lucerničky skončil fiaskem – tahle holka neuměla povídat pohádky, neustále se svlékala a navíc špatně snášela jablka. Nejméně ten ohryzek, kterým ji Zagryb rozdrtil ohryzek, když jednou zamumlala něco o fousatých impotentech. Mrtvou nepovedenou Sněhurku Bratři zakopali v lese a rozhodli se na nějaký čas zašít v té nejzapadlejší vesnici, kterou najdou, pro případ, že by se někdo snažil najít je.

Vesnička se jmenovala Osada a trpaslíci si tam našli práci v malém dole. Tamější důlní mistr ale nejspíš nepočítal s pracovitostí trpaslíků když dojde na drahé kovy – a tak byl důl během dvou dnů téměř vytěžen. To dalo Bratrům čas seznámit se i s ostatními obyvateli vesnice. A že byla Osada plná zajímavých lidí! Největší dojem na trpaslíky udělal Zaklínač, který v Osadě hledal práci, ale našel bohužel jen smrt. Nicméně předtím, než se nechal statečně podříznout ve spánku, vzbudil v Kromlechovi touhu se také stát zaklínačem! Kromlech svou kariéru zaklínače začal tím, že si pořídil stříbrný meč a potykal si postupně s ghůly, alpou, wyvernou a elfrítem. Zapsal si také za uši, že všechno, kromě vlků, je zranitelné pouze stříbrem! Trpaslíci ovšem nezanevřeli ani na poctivou žoldačinu, a tak vykradli radnici a zradili vesnici procházející nilfgaardské armádě. A když se navíc od velitele oné armády dozvěděli, že v Nilfgaadu prý žije jakási Šeherezáda, která zná spoustu pohádek, bylo o směru jejich další cesty rozhodnuto.

Kapitola čtvrtá: Šeherezáda
Trpaslíci se drželi instrukcí, které jim dal jejich nový přítel, a za nějaký čas došli až do jistého nilfgaardského města, jehož jméno nedokázali ani vyslovit, natož aby si ho pamatovali. V tom městě prý žil jakýsi bohatý šlechtic, který měl ve zvyku vždy strávit noc s nějakou mladou dívkou a nad ránem ji nechat zabít – až si jednou našla do jeho ložnice cestu krásná Šeherezáda. Ta mu prý v noci povídala pohádku tak napínavou, že ji šlechtic ráno nezabil, jen aby mohl další večer zjistit, jak pohádka dopadne. A takhle prý přežívala Šeherezáda už třetím rokem!

Trpaslíci se tedy vplížili do šlechticových komnat, ukryli se za velkým gobelínem a čekali, až přijde noc, aby sami slyšeli jednu ze Šeherezádiných úžasných pohádek. Když ale večer zjistili, čemu se v Nilfgaardu říká „vyprávět si pohádky“, zůstali za gobelínem jako opaření. Kromlech sice znalecky prohlásil, že v tom je Šeherezáda opravdu dobrá, ale na Pivouse to bylo přece jenom trochu moc, a tak se potichu vyplížil z ložnice a pospíchal z paláce pryč. Na chodbě ovšem narazil na šlechticova hlavního rádce, který byl vskutku překvapen, co dělá takový trpaslík v noci v paláci. Zmatený Pivous mu v podstatě popravdě odpověděl, že je žoldák a že hledá práci – a světe div se, prošlo mu to. Rádce mu prozradil místo, kde najde zázračnou jeskyni plnou pokladů, které si všechny může nechat – jen pokud mu z jeskyně přinese jednu starou, olejovou lampu. A pokud o tom nikomu dalšímu nic neřekne.

Když se Bratři ráno sešli, potvrdili Kromlech se Zagrybem, že na žádnou pohádku skutečně nedošlo, a Pivous jim zase řekl o zakázce, kterou v noci sehnal. Trpaslíci se tedy vypravili do zázračné jeskyně – a v jejích útrobách skutečně našli obrovské bohatství a jednu starou, olejovou lampu. Tady ale nastal problém, protože Pivous si nemohl vzpomenout, jestli to bylo poklad za lampu, nebo lampu za poklad. Nakonec logicky usoudil, že by nedávalo smysl, aby si je někdo najímal kvůli hloupé lampě, a že to tedy nejspíš bude tak, že lampa je pro ně a poklad pro rádce. Kromlech se nechal slyšet, že se až sem nevláčel kvůli pitomý lampě, demonstrativně si s jejich odměnou utřel prdel, a vydal se v pokladu hledat cennější trofeje. V tom se ale z lampy vyvalil modrý dým a v něm se zjevil jakýsi legračně oblečený mužíček. A že prý je to džin z lampy a splní jim tři přání. To byl velmi zajímavý vývoj událostí a trpaslíci uznali, že to musí pořádně promyslet. Dali hlavy dohromady a došli k závěru, že jelikož poklad už tady mají, tak jim stačí ještě chlast, Sněhurka a především být zpátky v Cintře, protože Nilfgaardu už měli všichni tak akorát po krk (u trpaslíků totiž není krk nijak vysoko). Začali tím nejdůležitějším – aby je džin přemístil zpátky domů…

Kapitola pátá: Věž
Objevili se na nějaké louce uprostřed ničeho a zklamaně shledali, že v jeskyni nechali jak poklad, tak lampu s džinem. Po krátké úvaze usoudili, že je to Zagrybova vina, a tak ho zbyli botami a pak dumali, co dál. Na obzoru před nimi se rýsovala silueta osamělé, štíhlé věže – a protože stejně netušili, kudy kam, vydali se Bratři směrem k ní.

Věž se ukázala být mnohem zajímavější, než trpaslíci původně čekali – především proto, že z okna spadalo až na zem něco, co jim ze všeho nejvíc připomínalo zatraceně dlouhý, plavý plnovous. Kromlech se po něm rozhodl do věže vylézt (protože by se tam nakonec třeba dalo něco šlohnout), ale když za vousy zatáhl, jestli pořádně drží, vyletělo z okna věže něco, co ze všeho nejvíc připomínalo malou holku. Kromlech ji tak tak chytil, a pak začal rozčileně obcházet věž, protože bez plnovousu – totiž vlasů, jak se ukázalo – náhle netušil, jak se do věže bez dveří dostat.

Zbylí dva trpaslíci zatím vyslechli holčičku. Jmenovala se Locika a ve věži prý žila už odnepaměti. Pro trpaslíky představovala dívenka hádanku – Pivous se Zagrybem se nemohli shodnout, jestli může být takové mládě plnohodnotná Sněhurka. Jejich debatu ukončil až Kromlech, který nenašel žádný způsob, jak se dostat do věže. Neměli tudíž Lociku jak vrátit, a tak je nenapadlo nic jiného než vzít ji s sebou. Kromlech ji uřízl zlatavé vlasy, které by ji při chůzi jedině překážely, a celá skupina se vydala nazdařbůh rovnou za nosem. V tom se z lesa za nimi ozval bolestný výkřik. Zatímco Pivous a Zagryb zůstali s Locikou, Kromlech se rychle rozeběhl za křikem. Našel v podrostu vyšlapanou cestičku, která vedla k věži, a na ní svíjející se ženu, která děsivou rychlostí stárla a sípala něco o kouzelné květině a zlatých vlasech. Stařena se brzy rozpadla na prach a Kromlechovi tudíž nezbylo, než vybrat kapsy pláště, který po ní zbyl, a oznámit svým kolegům, že to nic nebylo, ať si s tím nedělají starosti.

Kapitola šestá: Nilfgaardská velvyslankyně
Skupinka tvořená Bratry a Locikou zanedlouho narazila na kupeckou cestu a vyrazila po ní. Jejich nová společnice skupinu sice brzdila, protože nebyla na dlouhé pochody zrovna zvyklá, ale trpaslíci došli k závěru, že je lepší Locika v hrsti, než Sněhurka na střeše. Nutně už ale potřebovali nějakou práci. Naneštěstí, první karavana, na kterou narazili, nejen že nesháněla námezdní bojovníky, ale dokonce byla plná vidláků, kterým se nijak nelíbil pohled na lidské děvče v doprovodu tří trpaslíků. Šarvátka na sebe nedala dlouho čekat, ale ačkoliv v přesile, lidé brzy zjistili, že trpasličí žoldáci jsou pro ně moc velké sousto. Ale v tom se zpoza zatáčky ozvalo dunění kopyt.

Uprostřed potyčky se na scénu přihnala nilfgaardská velvyslankyně i s doprovodem. Naskytl se jí zvláštní pohled – na cestě stála malá holčička, kolem ní se tyčila (ne moc vysoko, ale přece) hradba tří trpaslíků oblečených jako by posledních pár měsíců trávili na cestách Nilfgaardem, a zbytek zorného pole vyplňovali zranění či utíkající cintránští rolníci a polámaný vůz s obilím. Z takové situace mohla Nilfgaarďanka vyvodit jediné – přesně takové žoldnéře potřebuje! Ačkoliv nedokázala z vyprávění tří překřikujících se trpaslíků pochopit, proč trvají na tom, aby si s sebou mohli vzít to zvláštní děvče (usoudila, že jim nejspíš velí, protože ti tři se na tom, kdo z nich je kapitán skupiny, zjevně nedokázali shodnout), nakonec si s nimi plácla. A tak se Bratři i s Locikou odebrali jako doprovod nilfgaardské velvyslankyně do nedaleké Mirwardské pevnosti.

Kapitola sedmá: Neobvyklý pogrom a další kratochvíle
V pevnosti trpaslíci s velkým nadšením objevili menší skupinku zaklínačů, s o něco menším nadšení o něco větší skupinku elfů a s jen téměř zanedbatelnou špetkou nadšení práci. Práce to byla sice nudná, ale na druhou stranu dobře placená, a tak svůj čas v pevnosti trávili Bratři, Locika a zbytek trpaslíků, kteří dělali velvyslankyni doprovod, tím, že dávali dohromady seznamy obyvatel pevnosti, půdorysy, hlášení; měřili obvod hradeb a dostřely obranných katapultů – a mezi tím se intenzivně nezapojovali do zbytku života v pevnosti. To byla ovšem chyba, protože tak málem přišli o spoustu zajímavých věcí! Velmi je například překvapilo, že elfí divize uspořádala pogrom na lidi, což Bratrům sice nepřišlo úplně vhodné, ale na druhou stranu to byla po všech těch pogromech na trpaslíky příjemná změna. Po zkušenostech v osadě je naopak nepřekvapilo, že všichni zaklínači i bardi byli do dvou dnů mrtví. Mnohem zajímavější bylo, že v Pevnosti málem přišli o své malé životy i Bratři sami. Tak Kromlecha – stejně jako předtím vesničany – málem zařízli elfové (a to jen proto, že neuměl počítat!), Pivouse mále sežral pes vesničanů z odboje, a Zagryba málem sežrali nemrtví, kteří předtím sežrali zaklínače. Když už se celá pevnost hemžila nemrtvými, podařilo se žoldákům konečně přesvědčit velvyslankyni, že její život je o maličko důležitější než lejstra a dokumenty, pro které do pevnosti přišla, a s několika dalšími uprchlíky se strategicky stáhli z pevnosti.

Kapitola osmá: Kterak ztratili Lociku
Skupince se nakonec podařilo uniknout a dopravit velvyslankyni do bezpečí. Ta nahlásila vše, co se v pevnosti stalo, a císařství se postaralo o zbytek. To ale trpaslíky nezajímalo, ty zajímalo, jestli s nimi Sněhurka-velvyslankyně zůstane šťastně až do smrti. A velvyslankyně řekla, že ne.

To byl pro bratry samozřejmě šok, ale co se dalo dělat – sebrali si svých pět švestek a jednu Lociku a vydali se zase na cesty. Jak se blížila zima, bylo jídla čím dál méně a skupinka ne a ne zavadit o nějakou práci. Locika už nežádala poníka, ale vskutku cokoliv, co by se dalo jíst – a tak když jednou zahlédli na poli zajíce, pustili se bez přemýšlení za ním. Hnali ušáka až do jeho díry pod vykotlaným pařezem, který Zagryb vzápětí roztříštil Šaumou, ale zajíc už byl ten tam. Kromlech jednal pohotově – vrazil Locice, která byla ze skupiny nejmenší, do ruky dlouhý nůž a s výkřikem „Di po něm!“ ji hodil do nory. Když se dívenka dlouho neozývala, vytáhli Bratři lopaty a krumpáče a začali kopat, jak to jen trpaslíci umějí – ale nenašli ani Lociku, ani zajíce. Dodatečně tedy zbili Kromelcha botami za to, že jim ztratil jejich malou Sněhurku, ale moc velkou radost jim to neudělalo.

Kapitola devátá: Na konec světa
Hladoví Bratři, zdrcení ztrátou své malé společnice, se nakonec uchýlili až k loupežnictví – zastavili první povoz, který potkali, a dožadovali se jídla. Vyděšený vozka trval na tom, že žádné zásoby nemá, snad jen tři oříšky, které mu cestou spadly za klobouk, ale ty prý slíbil přivézt své dcerušce. Zagryb zase trval na tom, že jestli oříšky hned nenavalí, tak by mu za klobouk mohla klidně spadnout Šauma. Vozka nebyl hlupák. Když ale trpaslíci oříšky rozlouskli, našli v nich jen troje krásné, zlatem vyšívané šaty. Zatímco Kromlech s nadávkami deklaroval, že je mu všechno jedno, a jal se pojídat nejbližší korzet, popadl Pivous zbytek oříškové garderoby a prodal ho prvnímu kočáru, který projížděl kolem. Kočár patřil jistému lupanariu. Pivous sice neměl tušení, co to takové lupanarium je, ale dané dámy projevily o šaty značný zájem. A protože jim je trpaslík prodal levně, jen za pár mincí a trochu jídla, rozešly se obě strany v dobrém. Bratři poté počkali, až Kromlech dojí svůj korzet („Když jednou něco začnu, tak to dodělám, kurde!“) a vydali se hledat ztracenou Lociku.

Chodili krajem křížem krážem – když jim došly peníze z prodaných šatů, vrátili se ke svému obvyklému žoldačení, ale brali jen takové zakázky, při kterých se hodně cestovalo – a všude se sháněli po malé Locice. Marně. Nebylo by daleko od pravdy říci, že je to jejich hledání dovedlo po několika letech až na konec světa. A tam si, unavení a zchudlí, našli práci jako vyhazovači v jedné zapadlé hospodě…

Kapitola desátá: Locika znovu nalezená
Jaké bylo překvapení bratrů, když jednoho rána přijelo do hostince, ve kterém trpaslíci zrovna pracovali, ono lupanárium, se kterým kdysi směnili šaty za jídlo – a s ním nikdo jiný než jejich maličká Locika! Dívenka za ty roky téměř nezestárla, což bylo dobré znamení, protože z toho jasně vyplývalo, že už se z ní stává pořádný trpaslík, který stárne pomalu! Problém byl spíš v tom, že holčičce tety z lupanaria nějak přirostly k srdci, ale trpaslíci uznali, že nebude na škodu, když se Locika něco přiučí i od nich – lupanárim je nakonec, jak je tety poučily, cestující divadlo, které se věnuje tanci a poezii na té nejvznešenější úrovni. Byl to až mág Nadir, učenec z dalekého jihu, kterým trpaslíkům prozradil, že Locičiny nové tety nejsou ani tak umělkyně, jako spíš děvky – ale holčička si je mezi tím tak zamilovala, že Bratrům nakonec nezbylo, než ji dál nechat za tetami chodit – ve vší počestnosti, samozřejmě.

Pan Nadir se ovšem o Locikou zabýval i nadále a nakonec trpaslíky přesvědčil, že za jejím jekotem, ze kterého slabší nátury ztrácely vědomí, za tím, že byla zavřená ve věži, nebo za tím, že nestárne, by mohlo stát něco velmi závažného. Po prozkoumání vzorku dívčiny krve již nebylo pochyb o tom, že v Locice dřímá ohromný magický potenciál, a že pokud se jej holčička nenaučí ovládat, mohlo by to mít tragické následky nejen pro ní, ale i pro její okolí. Bylo rozhodnuto, že Locika se začne u pana Nadira učit magickému řemeslu.

Kapitola jedenáctá: Hodit si lano
Kromě lupanária se v hostinci Franty Voprátky sešlo i mnoho jiných lidí – dva zaklínači, nilfgaardská četa, alchymisté, čarodějnice, druid, rytíř, lovčí – dokonce i cintránský odboj! Nejproblémovějšími hosty byli ale Voprátkovi bratři, na kterých bylo nejhorší, že už byli několik let po smrti. Protože usilovali Voprátkovi o život, rozhodli se Bratři ve spolupráci s jejich novým přítelem panem Nadirem, který nenáviděl nemrtvé už tak nějak z principu, problém vyřešit. Ukázalo se, že tři nemrtvé zabil právě hospodský Voprátka – a jediný způsob, jak mohli dojít klidu, byla pomsta. Bratři a Nadir nakonec přesvědčili obě znesvářené strany, aby se podřídili rozsudku svého nejmladšího bratra Jarka – i ten ovšem, k Nadirovu velkému rozhořčení, žádal Františkovu smrt. Trpaslíkům to tolik nevadilo, protože Jarek se zároveň uvolil přebrat hospodu a platit žoldáky i nadále – problém ovšem nastal, když se Jarek – jak se ukázalo člen cintránského odboje – nechal zabít v nejbližší potyčce s nilfgaardskými. František Voprátka stihl udělat čest svému jménu a pověsit se dřív, než si pro něj přišel jeho bratr Kazimír; a tak se zdálo, že už v hostinci bez hostinského na Bratry nic nečeká.

Kapitola dvanáctá: Bradva
Úspěšnou kariéru našich hrdinů ukončil, stejně jako kdysi kariéru Brapětu, o nějaký čas později jakýsi nemrtvák. Ačkoliv totiž trpaslíci měli podezření, že jim v hospodě popíjí několik zvláštních bestií (nejzajímavější pro ně byl vlkodlak, který se nebál stříbra, uměl se rozdvojovat a měl jednovaječné dvojče, které mu nebylo vůbec podobné), byli příliš vytížení bratry Voprátkovými na to, aby jim v klidu popíjející běsové dělali nějaké zvláštní starosti. Chvíli předtím, než se trpaslíci i s Locikou, lupanáriem a Nadirem měli vydat na cestu, se však ze sňatku upírky a vlkodlaka zrodila jakási striga, která začala terorizovat návštěvníky v hospodě. Zaklínači, kteří se krátce předtím pobili mezi sebou, nebyli schopní se novorozenci a dvěma upírům, kteří se k jeho řáděni přidali, postavit, a tak se na obranu nevinných přihnali trpaslíci – a chudák Pivous souboj s upírem nepřežil.

Když bylo po všem, pohřbili trpaslíka a druhou oběť upířího útoku, elfí tetu a potenciální Sněhurku Riveän z lupanaria, v lese daleko od hospody u skály ve tvaru vystrčené holé prdele. Při pohřbu narazili na poklad, který tou dobou již dlouho a bezvýsledně hledal trpasličí prospektor – a tak usoudili, že nad nimi jejich mrtvý kamarád drží ochranou ruku. To bylo sice pěkné, ale nic to neměnilo na problému, před kterým nyní skupina stála – Bradva znělo prostě hloupě. Pan Nadir jim ale slíbil, že si nechá narůst plnovous; a také slíbil, že z Lociky udělá nejmocnější čarodějnici, která kdy jezdila na poníkovi. To už je ale jiný příběh…

Dodatky

Locika v říši divů
aneb kterak se nejmenší ze Sněhurek dostala králičí norou až do lupanaria

Příběh malé uličnice Lociky vám jistě není neznámý – každý už slyšel o dívence, kterou skupinka trpaslíků vytáhla z vysoké věže bez dveří, následně ji ostříhali její zlaté vlasy (totiž té Locice, ne té věži); a zařekli se vykovat z ní trpasličího žoldáka tak dobrého, jaký se jen z daného kusu železa, totiž lidské holčičky, dá vykovat. Trpaslíci neměli ani potuchy o tom, že Locika je dcerou zámožného šlechtice, ani o tom, že je nadaná až nebezpečným magickým potenciálem, pročež byla, konec všech konců, vlastně zavřená v oné věži. Rozumí se samo sebou, že i Locice samotné byla tato tajemství jejího původu skryta – veškeré jejich projevy, totiž dívčin nelidský jekot a nezkrotnou touhu po poníkovi, považovali trpaslíci za znaky vlastní všem lidským dětem.

Nebudeme zde tedy zbytečně prolévat inkoust a sáhodlouze popisovat, jak se Locika spolu s trpaslíky dostala do služeb Nilfgaardské velvyslankyně, které nikdo neřekl jinak než Šéfej, ani jak poté jen o vlásek unikla z nemrtvými napadené Mirwardské pevnosti, dokonce ani jak skupinka trpěla hlady, nemoha najít další práci; nýbrž rovnou přeskočíme k osudnému honu na ušáka, na jehož konci byla Locika mistrně vržena rukou Kromlechovou do zaječí nory…

Dívenka padala dlouho. Mnohem déle, než by se podobnou norou mělo padat – což ji přišlo skoro tak divné, jako to, že pronásledovaný hlodavec nosil vestu, ale jelikož to ani jednoho z jejích taťků zjevně neznepokojovalo, snažila se zachovat si chladnou hlavu i malá Locika. Když konečně dopadla, shledala, že se nenachází na horlivě očekávaném dně zaječí nory, nýbrž na úzké cestičce v neznámém lese. Holčička se vydala po cestě a zanedlouho dorazila na louku, na které seděla kolem velkého stolu s květovaným ubrusem zvláštní společnost. Její známý zajíc s lidskou vestou, černý kocour s lidským úsměvem, a mužíček s naprosto nelidským kloboukem. Právě se podával čaj.

„Co ste, sakra, zač?!“ Připomněla si Locika dobré mravy, které ji trpaslíci ustavičně vtloukali do hlavy.

„Tohle je, mladá dámo, Zajíc Březňák.“ Řekl mužík v klobouku.

„Toto je kocour Šklíba.“ Navázal onen zajíc se zvláštním jménem a červenou vestou.

„A tento muž je šílený kloboučník.“ Dokončil usměvavý kocour.

„Proč je šílený?“ zajímala se Locika.

„Všichni jsme tu šílení.“ Odpověděl Šklíba. „I ty jsi šílená.“

„Já nejsem šílená!“ Bránila se dívenka, ale vzhledem k situaci, ve které se právě nacházela, si svým tvrzením nebyla tak úplně jistá.

„Kdyby jsi nebyla šílená, tak by ses sem nedostala.“ Odbyl ji kocour. „Ale povídej nám o sobě! Kdopak jsi? Jak se jmenuješ? A kde máš maminku?“

„Jmenuji se Locika. “ Řekla Locika a na vysvětlenou dodala: „Jako ten salát… A nemám maminku, ale tři tatínky. Jsou asi takhle velcí a mají plnovousy. A Šaumu.“

„Holčičko!“ Zašklebil se kocour od ucha k uchu. „Ty jsi šílenější než my všichni dohromady! Ty mezi nás zapadneš naprosto dokonale!“

„Ale já mezi vás nechci zapadnout!“ Vyjekla dívenka. „Já se chci vrátit!“

„Odtud není návratu.“ Zasyčel kloboučník hlasem, který se k němu vůbec nehodil…

V tu chvíli si ale Locika vzpomněla, proč tu vlastně je, popadla zajíce Březňáka za uši a přiložila mu dlouhý nůž pod krk. Osazenstvo stolu to po právu vyděsilo – a pak už to šlo ráz na ráz – Locika svým společníkům slušně vysvětlila, že pokud ji nedostanou zpátky, nakrájí zajíce na nudličky Březňák nebřezňák. Kocour ji naopak vysvětlil, že se nachází v realitě nestabilní magické anomálie, do které se dostala kouzelnými dveřmi, do kterých se občas propadnou latentní mágové, kteří neovládají svůj potenciál, a které bohužel někdo před chvílí rozkopal krumpáči a jedním zbytečně velkým kladivem; a že ji může přemístit jinou bránou na jiné místo, jen ať, proboha, nezabíjí Březňáka. A co že prý je to, proboha, za výchovu, taková malá holčička a vůbec. Locika svolila, ale na odškodnění si s sebou vzala čaj a sušenky. A pak už se objevila kdesi uprostřed pole. Po třech účastnících čajového dýchánku ani stopy – ale po jejích trpaslících jakbysmet.

Locika se vydala nazdařbůh po nejbližší cestě, chroupala čaj a popíjela sušenky (což už ji v tu chvíli vůbec nepřekvapovalo), až za sebou nakonec zaslechla blížící se povoz. Opratě svíral jakýsi ošklivý strejda se zrzavou bradkou, ale jinak byl vůz plných mladých, krásných žen. Těm se osamělé dívenky zželelo a vzaly si ji do opatrování. Locika si brzy uvědomila, že během pár minut, které strávila v zemi pod pařezem, uplynulo na téhle zemi několik let, ale byla dost chytrá na to, aby to nikomu neříkala. Se svými novými tetami po nějaké době doputovala až do jedné zapadlé hospody na konci světa – a co tam našla, inu, to už přece všichni víme…