Archiv autora: El

Šlechtična

šlechtična

Mladá dívka z vyšších kruhů, která však cestuje pouze se svými dvorními dámami. Její vybrané chování dokonale kontrastuje s odměřeností jejího doprovodu. Dvorní dámy jsou totiž zároveň její ochrankou a svůj úkol odhánět všechny otrapy plní dokonale.

- Šlechtična
- Dvorní dáma
- Dvorní dáma

Bratři

Kapitola první: Bratři
Všechno to začalo jednou kupeckou karavanou, na jejíž ochranu se nechalo nezávisle na sobě najmout pět trpasličích žoldnéřů – Propil Dolomit, Kšeft Pozlátko, Pivous Kopkolenem, Zagryb Výheň a Kromlech Krkavec. Z trpaslíků se během této zakázky stali dobří přátelé a po skočení kontraktu už zůstali spolu jako ucelená žoldnéřská skupina. Začali si říkat Brapět, neboli bradatá pětka.

Úspěšnou kariéru našich hrdinů ukončil o nějaký čas později jakýsi nemrtvák v jedné zapadlé vesničce. Brapět měl jen jeden stříbrný meč, a tak vyslali trpaslíci do zamořené hrobky jen samotného Dolomita. Když se tento nějaký čas nevracel, usoudili zbylí žoldnéři, že za tu zakázku stejně nebylo dost peněz a vůbec, a opustili vesnici s nepořízenou. Brzy si ale uvědomili, že stojí před závažným problémem – bračtyři znělo prostě hloupě, jeden musel z kola ven. Los padl na Kšefta – a ze zbylých tří žoldáků se stala konečně naše skupinka: Bratři.

Protože se žoldnéřská sezóna blížila ke konci (začínala zima a Zagryb „nehodlal někde klepat kosu jak ten kokot“), usadili se bratři v jednom opuštěném mlýně. A právě tam měly jejich životy nabrat radikální obrat.

Kapitola druhá: Sněhurka
Jednoho zimního odpoledne se trpaslíci vrátili z lovu a shledali, že někdo trochu ujídal Pivousovu polívčičku, notně upíjel Zagrybovu pálenku a decentně poblil Kromlechovu postýlku. Pod postýlkou spala promrzlá a opilá dívka. Když ji bratři udělali vyprošťovák a opatrně ji vyzpovídali, ukázalo se, že zoufalá děva nosí nemanželské dítě nějakého šlechtice a utíká před jeho lovci, kteří se měli nechtěného bastarda zbavit. Zmatení trpaslíci ji trochu neochotně ve mlýně nechali – a brzy se ukázalo, že to bylo vynikající rozhodnutí. Sněhurka - jak jí začali podle toho studeného, zimního dne říkat – nejen že uměla výborně vařit, ale hlavně znala spoustu úžasných pohádek! Bratři si jí zakrátko oblíbili a dívka se v jejich přítomnosti cítila v bezpečí.

Koncem zimy ale Sněhurku její minulost dohnala. Najatí lovci ji ve mlýně objevili a neváhali zabít nenarozené dítě i s matkou. Naneštěstí přišli zrovna když Sněhurka vyprávěla jednu ze svých pohádek. Když bylo po boji, uznali trpaslíci i Sněhurka, že zbytky lovců by ze stěn a podlahy nesmyli ani do konce zimy, a tak se rozhodli přestěhovat se jinam. Usadili se v nedaleké vesnici, kde se Sněhurce zanedlouho narodil syn. Bratři se jí snažili přemluvit, ať s nimi na jaře vesnici opustí a přidá se k jejich žoldnéřské bandě, ale Sněhurka se rozhodla zůstat ve vesnici a v ústraní vychovat své dítě. A tak se jejich cesty rozdělily – a trpaslíci od té doby hledali svoji novou Sněhurku…

Kapitola třetí: Zaklínač
Pokus koupit si nějakou námezdní děvu v bordelu U Červené lucerničky skončil fiaskem – tahle holka neuměla povídat pohádky, neustále se svlékala a navíc špatně snášela jablka. Nejméně ten ohryzek, kterým ji Zagryb rozdrtil ohryzek, když jednou zamumlala něco o fousatých impotentech. Mrtvou nepovedenou Sněhurku Bratři zakopali v lese a rozhodli se na nějaký čas zašít v té nejzapadlejší vesnici, kterou najdou, pro případ, že by se někdo snažil najít je.

Vesnička se jmenovala Osada a trpaslíci si tam našli práci v malém dole. Tamější důlní mistr ale nejspíš nepočítal s pracovitostí trpaslíků když dojde na drahé kovy – a tak byl důl během dvou dnů téměř vytěžen. To dalo Bratrům čas seznámit se i s ostatními obyvateli vesnice. A že byla Osada plná zajímavých lidí! Největší dojem na trpaslíky udělal Zaklínač, který v Osadě hledal práci, ale našel bohužel jen smrt. Nicméně předtím, než se nechal statečně podříznout ve spánku, vzbudil v Kromlechovi touhu se také stát zaklínačem! Kromlech svou kariéru zaklínače začal tím, že si pořídil stříbrný meč a potykal si postupně s ghůly, alpou, wyvernou a elfrítem. Zapsal si také za uši, že všechno, kromě vlků, je zranitelné pouze stříbrem! Trpaslíci ovšem nezanevřeli ani na poctivou žoldačinu, a tak vykradli radnici a zradili vesnici procházející nilfgaardské armádě. A když se navíc od velitele oné armády dozvěděli, že v Nilfgaadu prý žije jakási Šeherezáda, která zná spoustu pohádek, bylo o směru jejich další cesty rozhodnuto.

Kapitola čtvrtá: Šeherezáda
Trpaslíci se drželi instrukcí, které jim dal jejich nový přítel, a za nějaký čas došli až do jistého nilfgaardského města, jehož jméno nedokázali ani vyslovit, natož aby si ho pamatovali. V tom městě prý žil jakýsi bohatý šlechtic, který měl ve zvyku vždy strávit noc s nějakou mladou dívkou a nad ránem ji nechat zabít – až si jednou našla do jeho ložnice cestu krásná Šeherezáda. Ta mu prý v noci povídala pohádku tak napínavou, že ji šlechtic ráno nezabil, jen aby mohl další večer zjistit, jak pohádka dopadne. A takhle prý přežívala Šeherezáda už třetím rokem!

Trpaslíci se tedy vplížili do šlechticových komnat, ukryli se za velkým gobelínem a čekali, až přijde noc, aby sami slyšeli jednu ze Šeherezádiných úžasných pohádek. Když ale večer zjistili, čemu se v Nilfgaardu říká „vyprávět si pohádky“, zůstali za gobelínem jako opaření. Kromlech sice znalecky prohlásil, že v tom je Šeherezáda opravdu dobrá, ale na Pivouse to bylo přece jenom trochu moc, a tak se potichu vyplížil z ložnice a pospíchal z paláce pryč. Na chodbě ovšem narazil na šlechticova hlavního rádce, který byl vskutku překvapen, co dělá takový trpaslík v noci v paláci. Zmatený Pivous mu v podstatě popravdě odpověděl, že je žoldák a že hledá práci – a světe div se, prošlo mu to. Rádce mu prozradil místo, kde najde zázračnou jeskyni plnou pokladů, které si všechny může nechat – jen pokud mu z jeskyně přinese jednu starou, olejovou lampu. A pokud o tom nikomu dalšímu nic neřekne.

Když se Bratři ráno sešli, potvrdili Kromlech se Zagrybem, že na žádnou pohádku skutečně nedošlo, a Pivous jim zase řekl o zakázce, kterou v noci sehnal. Trpaslíci se tedy vypravili do zázračné jeskyně – a v jejích útrobách skutečně našli obrovské bohatství a jednu starou, olejovou lampu. Tady ale nastal problém, protože Pivous si nemohl vzpomenout, jestli to bylo poklad za lampu, nebo lampu za poklad. Nakonec logicky usoudil, že by nedávalo smysl, aby si je někdo najímal kvůli hloupé lampě, a že to tedy nejspíš bude tak, že lampa je pro ně a poklad pro rádce. Kromlech se nechal slyšet, že se až sem nevláčel kvůli pitomý lampě, demonstrativně si s jejich odměnou utřel prdel, a vydal se v pokladu hledat cennější trofeje. V tom se ale z lampy vyvalil modrý dým a v něm se zjevil jakýsi legračně oblečený mužíček. A že prý je to džin z lampy a splní jim tři přání. To byl velmi zajímavý vývoj událostí a trpaslíci uznali, že to musí pořádně promyslet. Dali hlavy dohromady a došli k závěru, že jelikož poklad už tady mají, tak jim stačí ještě chlast, Sněhurka a především být zpátky v Cintře, protože Nilfgaardu už měli všichni tak akorát po krk (u trpaslíků totiž není krk nijak vysoko). Začali tím nejdůležitějším – aby je džin přemístil zpátky domů…

Kapitola pátá: Věž
Objevili se na nějaké louce uprostřed ničeho a zklamaně shledali, že v jeskyni nechali jak poklad, tak lampu s džinem. Po krátké úvaze usoudili, že je to Zagrybova vina, a tak ho zbyli botami a pak dumali, co dál. Na obzoru před nimi se rýsovala silueta osamělé, štíhlé věže – a protože stejně netušili, kudy kam, vydali se Bratři směrem k ní.

Věž se ukázala být mnohem zajímavější, než trpaslíci původně čekali – především proto, že z okna spadalo až na zem něco, co jim ze všeho nejvíc připomínalo zatraceně dlouhý, plavý plnovous. Kromlech se po něm rozhodl do věže vylézt (protože by se tam nakonec třeba dalo něco šlohnout), ale když za vousy zatáhl, jestli pořádně drží, vyletělo z okna věže něco, co ze všeho nejvíc připomínalo malou holku. Kromlech ji tak tak chytil, a pak začal rozčileně obcházet věž, protože bez plnovousu – totiž vlasů, jak se ukázalo – náhle netušil, jak se do věže bez dveří dostat.

Zbylí dva trpaslíci zatím vyslechli holčičku. Jmenovala se Locika a ve věži prý žila už odnepaměti. Pro trpaslíky představovala dívenka hádanku – Pivous se Zagrybem se nemohli shodnout, jestli může být takové mládě plnohodnotná Sněhurka. Jejich debatu ukončil až Kromlech, který nenašel žádný způsob, jak se dostat do věže. Neměli tudíž Lociku jak vrátit, a tak je nenapadlo nic jiného než vzít ji s sebou. Kromlech ji uřízl zlatavé vlasy, které by ji při chůzi jedině překážely, a celá skupina se vydala nazdařbůh rovnou za nosem. V tom se z lesa za nimi ozval bolestný výkřik. Zatímco Pivous a Zagryb zůstali s Locikou, Kromlech se rychle rozeběhl za křikem. Našel v podrostu vyšlapanou cestičku, která vedla k věži, a na ní svíjející se ženu, která děsivou rychlostí stárla a sípala něco o kouzelné květině a zlatých vlasech. Stařena se brzy rozpadla na prach a Kromlechovi tudíž nezbylo, než vybrat kapsy pláště, který po ní zbyl, a oznámit svým kolegům, že to nic nebylo, ať si s tím nedělají starosti.

Kapitola šestá: Nilfgaardská velvyslankyně
Skupinka tvořená Bratry a Locikou zanedlouho narazila na kupeckou cestu a vyrazila po ní. Jejich nová společnice skupinu sice brzdila, protože nebyla na dlouhé pochody zrovna zvyklá, ale trpaslíci došli k závěru, že je lepší Locika v hrsti, než Sněhurka na střeše. Nutně už ale potřebovali nějakou práci. Naneštěstí, první karavana, na kterou narazili, nejen že nesháněla námezdní bojovníky, ale dokonce byla plná vidláků, kterým se nijak nelíbil pohled na lidské děvče v doprovodu tří trpaslíků. Šarvátka na sebe nedala dlouho čekat, ale ačkoliv v přesile, lidé brzy zjistili, že trpasličí žoldáci jsou pro ně moc velké sousto. Ale v tom se zpoza zatáčky ozvalo dunění kopyt.

Uprostřed potyčky se na scénu přihnala nilfgaardská velvyslankyně i s doprovodem. Naskytl se jí zvláštní pohled – na cestě stála malá holčička, kolem ní se tyčila (ne moc vysoko, ale přece) hradba tří trpaslíků oblečených jako by posledních pár měsíců trávili na cestách Nilfgaardem, a zbytek zorného pole vyplňovali zranění či utíkající cintránští rolníci a polámaný vůz s obilím. Z takové situace mohla Nilfgaarďanka vyvodit jediné – přesně takové žoldnéře potřebuje! Ačkoliv nedokázala z vyprávění tří překřikujících se trpaslíků pochopit, proč trvají na tom, aby si s sebou mohli vzít to zvláštní děvče (usoudila, že jim nejspíš velí, protože ti tři se na tom, kdo z nich je kapitán skupiny, zjevně nedokázali shodnout), nakonec si s nimi plácla. A tak se Bratři i s Locikou odebrali jako doprovod nilfgaardské velvyslankyně do nedaleké Mirwardské pevnosti.

Kapitola sedmá: Neobvyklý pogrom a další kratochvíle
V pevnosti trpaslíci s velkým nadšením objevili menší skupinku zaklínačů, s o něco menším nadšení o něco větší skupinku elfů a s jen téměř zanedbatelnou špetkou nadšení práci. Práce to byla sice nudná, ale na druhou stranu dobře placená, a tak svůj čas v pevnosti trávili Bratři, Locika a zbytek trpaslíků, kteří dělali velvyslankyni doprovod, tím, že dávali dohromady seznamy obyvatel pevnosti, půdorysy, hlášení; měřili obvod hradeb a dostřely obranných katapultů – a mezi tím se intenzivně nezapojovali do zbytku života v pevnosti. To byla ovšem chyba, protože tak málem přišli o spoustu zajímavých věcí! Velmi je například překvapilo, že elfí divize uspořádala pogrom na lidi, což Bratrům sice nepřišlo úplně vhodné, ale na druhou stranu to byla po všech těch pogromech na trpaslíky příjemná změna. Po zkušenostech v osadě je naopak nepřekvapilo, že všichni zaklínači i bardi byli do dvou dnů mrtví. Mnohem zajímavější bylo, že v Pevnosti málem přišli o své malé životy i Bratři sami. Tak Kromlecha – stejně jako předtím vesničany – málem zařízli elfové (a to jen proto, že neuměl počítat!), Pivouse mále sežral pes vesničanů z odboje, a Zagryba málem sežrali nemrtví, kteří předtím sežrali zaklínače. Když už se celá pevnost hemžila nemrtvými, podařilo se žoldákům konečně přesvědčit velvyslankyni, že její život je o maličko důležitější než lejstra a dokumenty, pro které do pevnosti přišla, a s několika dalšími uprchlíky se strategicky stáhli z pevnosti.

Kapitola osmá: Kterak ztratili Lociku
Skupince se nakonec podařilo uniknout a dopravit velvyslankyni do bezpečí. Ta nahlásila vše, co se v pevnosti stalo, a císařství se postaralo o zbytek. To ale trpaslíky nezajímalo, ty zajímalo, jestli s nimi Sněhurka-velvyslankyně zůstane šťastně až do smrti. A velvyslankyně řekla, že ne.

To byl pro bratry samozřejmě šok, ale co se dalo dělat – sebrali si svých pět švestek a jednu Lociku a vydali se zase na cesty. Jak se blížila zima, bylo jídla čím dál méně a skupinka ne a ne zavadit o nějakou práci. Locika už nežádala poníka, ale vskutku cokoliv, co by se dalo jíst – a tak když jednou zahlédli na poli zajíce, pustili se bez přemýšlení za ním. Hnali ušáka až do jeho díry pod vykotlaným pařezem, který Zagryb vzápětí roztříštil Šaumou, ale zajíc už byl ten tam. Kromlech jednal pohotově – vrazil Locice, která byla ze skupiny nejmenší, do ruky dlouhý nůž a s výkřikem „Di po něm!“ ji hodil do nory. Když se dívenka dlouho neozývala, vytáhli Bratři lopaty a krumpáče a začali kopat, jak to jen trpaslíci umějí – ale nenašli ani Lociku, ani zajíce. Dodatečně tedy zbili Kromelcha botami za to, že jim ztratil jejich malou Sněhurku, ale moc velkou radost jim to neudělalo.

Kapitola devátá: Na konec světa
Hladoví Bratři, zdrcení ztrátou své malé společnice, se nakonec uchýlili až k loupežnictví – zastavili první povoz, který potkali, a dožadovali se jídla. Vyděšený vozka trval na tom, že žádné zásoby nemá, snad jen tři oříšky, které mu cestou spadly za klobouk, ale ty prý slíbil přivézt své dcerušce. Zagryb zase trval na tom, že jestli oříšky hned nenavalí, tak by mu za klobouk mohla klidně spadnout Šauma. Vozka nebyl hlupák. Když ale trpaslíci oříšky rozlouskli, našli v nich jen troje krásné, zlatem vyšívané šaty. Zatímco Kromlech s nadávkami deklaroval, že je mu všechno jedno, a jal se pojídat nejbližší korzet, popadl Pivous zbytek oříškové garderoby a prodal ho prvnímu kočáru, který projížděl kolem. Kočár patřil jistému lupanariu. Pivous sice neměl tušení, co to takové lupanarium je, ale dané dámy projevily o šaty značný zájem. A protože jim je trpaslík prodal levně, jen za pár mincí a trochu jídla, rozešly se obě strany v dobrém. Bratři poté počkali, až Kromlech dojí svůj korzet („Když jednou něco začnu, tak to dodělám, kurde!“) a vydali se hledat ztracenou Lociku.

Chodili krajem křížem krážem – když jim došly peníze z prodaných šatů, vrátili se ke svému obvyklému žoldačení, ale brali jen takové zakázky, při kterých se hodně cestovalo – a všude se sháněli po malé Locice. Marně. Nebylo by daleko od pravdy říci, že je to jejich hledání dovedlo po několika letech až na konec světa. A tam si, unavení a zchudlí, našli práci jako vyhazovači v jedné zapadlé hospodě…

Kapitola desátá: Locika znovu nalezená
Jaké bylo překvapení bratrů, když jednoho rána přijelo do hostince, ve kterém trpaslíci zrovna pracovali, ono lupanárium, se kterým kdysi směnili šaty za jídlo – a s ním nikdo jiný než jejich maličká Locika! Dívenka za ty roky téměř nezestárla, což bylo dobré znamení, protože z toho jasně vyplývalo, že už se z ní stává pořádný trpaslík, který stárne pomalu! Problém byl spíš v tom, že holčičce tety z lupanaria nějak přirostly k srdci, ale trpaslíci uznali, že nebude na škodu, když se Locika něco přiučí i od nich – lupanárim je nakonec, jak je tety poučily, cestující divadlo, které se věnuje tanci a poezii na té nejvznešenější úrovni. Byl to až mág Nadir, učenec z dalekého jihu, kterým trpaslíkům prozradil, že Locičiny nové tety nejsou ani tak umělkyně, jako spíš děvky – ale holčička si je mezi tím tak zamilovala, že Bratrům nakonec nezbylo, než ji dál nechat za tetami chodit – ve vší počestnosti, samozřejmě.

Pan Nadir se ovšem o Locikou zabýval i nadále a nakonec trpaslíky přesvědčil, že za jejím jekotem, ze kterého slabší nátury ztrácely vědomí, za tím, že byla zavřená ve věži, nebo za tím, že nestárne, by mohlo stát něco velmi závažného. Po prozkoumání vzorku dívčiny krve již nebylo pochyb o tom, že v Locice dřímá ohromný magický potenciál, a že pokud se jej holčička nenaučí ovládat, mohlo by to mít tragické následky nejen pro ní, ale i pro její okolí. Bylo rozhodnuto, že Locika se začne u pana Nadira učit magickému řemeslu.

Kapitola jedenáctá: Hodit si lano
Kromě lupanária se v hostinci Franty Voprátky sešlo i mnoho jiných lidí – dva zaklínači, nilfgaardská četa, alchymisté, čarodějnice, druid, rytíř, lovčí – dokonce i cintránský odboj! Nejproblémovějšími hosty byli ale Voprátkovi bratři, na kterých bylo nejhorší, že už byli několik let po smrti. Protože usilovali Voprátkovi o život, rozhodli se Bratři ve spolupráci s jejich novým přítelem panem Nadirem, který nenáviděl nemrtvé už tak nějak z principu, problém vyřešit. Ukázalo se, že tři nemrtvé zabil právě hospodský Voprátka – a jediný způsob, jak mohli dojít klidu, byla pomsta. Bratři a Nadir nakonec přesvědčili obě znesvářené strany, aby se podřídili rozsudku svého nejmladšího bratra Jarka – i ten ovšem, k Nadirovu velkému rozhořčení, žádal Františkovu smrt. Trpaslíkům to tolik nevadilo, protože Jarek se zároveň uvolil přebrat hospodu a platit žoldáky i nadále – problém ovšem nastal, když se Jarek – jak se ukázalo člen cintránského odboje – nechal zabít v nejbližší potyčce s nilfgaardskými. František Voprátka stihl udělat čest svému jménu a pověsit se dřív, než si pro něj přišel jeho bratr Kazimír; a tak se zdálo, že už v hostinci bez hostinského na Bratry nic nečeká.

Kapitola dvanáctá: Bradva
Úspěšnou kariéru našich hrdinů ukončil, stejně jako kdysi kariéru Brapětu, o nějaký čas později jakýsi nemrtvák. Ačkoliv totiž trpaslíci měli podezření, že jim v hospodě popíjí několik zvláštních bestií (nejzajímavější pro ně byl vlkodlak, který se nebál stříbra, uměl se rozdvojovat a měl jednovaječné dvojče, které mu nebylo vůbec podobné), byli příliš vytížení bratry Voprátkovými na to, aby jim v klidu popíjející běsové dělali nějaké zvláštní starosti. Chvíli předtím, než se trpaslíci i s Locikou, lupanáriem a Nadirem měli vydat na cestu, se však ze sňatku upírky a vlkodlaka zrodila jakási striga, která začala terorizovat návštěvníky v hospodě. Zaklínači, kteří se krátce předtím pobili mezi sebou, nebyli schopní se novorozenci a dvěma upírům, kteří se k jeho řáděni přidali, postavit, a tak se na obranu nevinných přihnali trpaslíci – a chudák Pivous souboj s upírem nepřežil.

Když bylo po všem, pohřbili trpaslíka a druhou oběť upířího útoku, elfí tetu a potenciální Sněhurku Riveän z lupanaria, v lese daleko od hospody u skály ve tvaru vystrčené holé prdele. Při pohřbu narazili na poklad, který tou dobou již dlouho a bezvýsledně hledal trpasličí prospektor – a tak usoudili, že nad nimi jejich mrtvý kamarád drží ochranou ruku. To bylo sice pěkné, ale nic to neměnilo na problému, před kterým nyní skupina stála – Bradva znělo prostě hloupě. Pan Nadir jim ale slíbil, že si nechá narůst plnovous; a také slíbil, že z Lociky udělá nejmocnější čarodějnici, která kdy jezdila na poníkovi. To už je ale jiný příběh…

Dodatky

Locika v říši divů
aneb kterak se nejmenší ze Sněhurek dostala králičí norou až do lupanaria

Příběh malé uličnice Lociky vám jistě není neznámý – každý už slyšel o dívence, kterou skupinka trpaslíků vytáhla z vysoké věže bez dveří, následně ji ostříhali její zlaté vlasy (totiž té Locice, ne té věži); a zařekli se vykovat z ní trpasličího žoldáka tak dobrého, jaký se jen z daného kusu železa, totiž lidské holčičky, dá vykovat. Trpaslíci neměli ani potuchy o tom, že Locika je dcerou zámožného šlechtice, ani o tom, že je nadaná až nebezpečným magickým potenciálem, pročež byla, konec všech konců, vlastně zavřená v oné věži. Rozumí se samo sebou, že i Locice samotné byla tato tajemství jejího původu skryta – veškeré jejich projevy, totiž dívčin nelidský jekot a nezkrotnou touhu po poníkovi, považovali trpaslíci za znaky vlastní všem lidským dětem.

Nebudeme zde tedy zbytečně prolévat inkoust a sáhodlouze popisovat, jak se Locika spolu s trpaslíky dostala do služeb Nilfgaardské velvyslankyně, které nikdo neřekl jinak než Šéfej, ani jak poté jen o vlásek unikla z nemrtvými napadené Mirwardské pevnosti, dokonce ani jak skupinka trpěla hlady, nemoha najít další práci; nýbrž rovnou přeskočíme k osudnému honu na ušáka, na jehož konci byla Locika mistrně vržena rukou Kromlechovou do zaječí nory…

Dívenka padala dlouho. Mnohem déle, než by se podobnou norou mělo padat – což ji přišlo skoro tak divné, jako to, že pronásledovaný hlodavec nosil vestu, ale jelikož to ani jednoho z jejích taťků zjevně neznepokojovalo, snažila se zachovat si chladnou hlavu i malá Locika. Když konečně dopadla, shledala, že se nenachází na horlivě očekávaném dně zaječí nory, nýbrž na úzké cestičce v neznámém lese. Holčička se vydala po cestě a zanedlouho dorazila na louku, na které seděla kolem velkého stolu s květovaným ubrusem zvláštní společnost. Její známý zajíc s lidskou vestou, černý kocour s lidským úsměvem, a mužíček s naprosto nelidským kloboukem. Právě se podával čaj.

„Co ste, sakra, zač?!“ Připomněla si Locika dobré mravy, které ji trpaslíci ustavičně vtloukali do hlavy.

„Tohle je, mladá dámo, Zajíc Březňák.“ Řekl mužík v klobouku.

„Toto je kocour Šklíba.“ Navázal onen zajíc se zvláštním jménem a červenou vestou.

„A tento muž je šílený kloboučník.“ Dokončil usměvavý kocour.

„Proč je šílený?“ zajímala se Locika.

„Všichni jsme tu šílení.“ Odpověděl Šklíba. „I ty jsi šílená.“

„Já nejsem šílená!“ Bránila se dívenka, ale vzhledem k situaci, ve které se právě nacházela, si svým tvrzením nebyla tak úplně jistá.

„Kdyby jsi nebyla šílená, tak by ses sem nedostala.“ Odbyl ji kocour. „Ale povídej nám o sobě! Kdopak jsi? Jak se jmenuješ? A kde máš maminku?“

„Jmenuji se Locika. “ Řekla Locika a na vysvětlenou dodala: „Jako ten salát… A nemám maminku, ale tři tatínky. Jsou asi takhle velcí a mají plnovousy. A Šaumu.“

„Holčičko!“ Zašklebil se kocour od ucha k uchu. „Ty jsi šílenější než my všichni dohromady! Ty mezi nás zapadneš naprosto dokonale!“

„Ale já mezi vás nechci zapadnout!“ Vyjekla dívenka. „Já se chci vrátit!“

„Odtud není návratu.“ Zasyčel kloboučník hlasem, který se k němu vůbec nehodil…

V tu chvíli si ale Locika vzpomněla, proč tu vlastně je, popadla zajíce Březňáka za uši a přiložila mu dlouhý nůž pod krk. Osazenstvo stolu to po právu vyděsilo – a pak už to šlo ráz na ráz – Locika svým společníkům slušně vysvětlila, že pokud ji nedostanou zpátky, nakrájí zajíce na nudličky Březňák nebřezňák. Kocour ji naopak vysvětlil, že se nachází v realitě nestabilní magické anomálie, do které se dostala kouzelnými dveřmi, do kterých se občas propadnou latentní mágové, kteří neovládají svůj potenciál, a které bohužel někdo před chvílí rozkopal krumpáči a jedním zbytečně velkým kladivem; a že ji může přemístit jinou bránou na jiné místo, jen ať, proboha, nezabíjí Březňáka. A co že prý je to, proboha, za výchovu, taková malá holčička a vůbec. Locika svolila, ale na odškodnění si s sebou vzala čaj a sušenky. A pak už se objevila kdesi uprostřed pole. Po třech účastnících čajového dýchánku ani stopy – ale po jejích trpaslících jakbysmet.

Locika se vydala nazdařbůh po nejbližší cestě, chroupala čaj a popíjela sušenky (což už ji v tu chvíli vůbec nepřekvapovalo), až za sebou nakonec zaslechla blížící se povoz. Opratě svíral jakýsi ošklivý strejda se zrzavou bradkou, ale jinak byl vůz plných mladých, krásných žen. Těm se osamělé dívenky zželelo a vzaly si ji do opatrování. Locika si brzy uvědomila, že během pár minut, které strávila v zemi pod pařezem, uplynulo na téhle zemi několik let, ale byla dost chytrá na to, aby to nikomu neříkala. Se svými novými tetami po nějaké době doputovala až do jedné zapadlé hospody na konci světa – a co tam našla, inu, to už přece všichni víme…

Řádový rytíř


rytířbChránit pocestné a hubit netvory pro čest a slávu, tak vypadá pravý hrdina. Je to sice blázen, ale alespoň to není nelidské monstrum a hlavně si za tu práci nenechá platit!

– Řádový rytíř

Lupanarium


bordelbKde je hodně lidí, tam kvete obchod. A nic nemá uprostřed divočiny takový úspěch, jako řemeslo ze všech nejstarší. Prý je to docela zážitek, také to není nic laciného, jako někde v přístavní čtvrti. Tohle je luxusní podnik a luxusní zboží, o to větší záhadou je, co takový podnik dělá tady.

– Bordelpapa

– Kurtizána
- Kurtizána

– Tanečnice
– Tanečnice

Žoldáci


žoldácibStarej Voprátka je poslední dobou pěkně nabručenej, není se čemu divit, plnej hostinec lidí. Dokonce si musel najmout žoldáky, aby mu hlídali hostinec, jinak by ho ta sebranka snad zbořila.


- Žoldák

- Žoldák
– Žoldák

Nilfgaardská četa

330b

Dorazili jako poslední. Prý mají zajistit bezpečnost hostince. Nikdo však neví před čím. Jsou ale nějací zvláštní, nemají pořádné označení čety, není jich mnoho a navíc si chtějí nechat za ochranu platit.


– Poručík
– Medik
– Kovář
– Kuchař
– Šlechtic

Elfové


elfovébV hostinci jsou již delší dobu, nemají v úmyslu pokračovat dál s karavanou. Za což jsou všichni rádi. Snad se před něčím skrývají, snad něco hledají, ale koho to zajímá.

 

- Vidoucí
- Lovec/Lovkyně
- Bard/Bardka

Bard/Bardka

bardb

Veselý človíček, není nad to sednout si ke stolu se džbánkem medoviny a poslechnout si baladu, jindy zase veselou písničku, čekání v hostinci hnedle lépe ubíhá.

– Bard/Bardka

Lovec/Lovkyně

lovecb

Oblíbená postava ve společnosti pocestných. Dokáže sehnat čerstvou zvěřinu. Nemá strach z toho, co se skrývá v lesích a dokáže ledacos obstarat.

– Lovec/Lovkyně

Prospektor/Prospektorka


prospektorbSnad jediný pocestný, který je nadšený místními horami a tím, že zde musí tvrdnout. Pořád si něco pročítá, běhá po lese a hledá třpytivé kamení. Prý tady hrozně zbohatne.

- Prospektor/Prospektorka

Alchymista/Alchymistka


alchymistabJeden z těch namyšlených učenců, který vás obere o všechny peníze a mluví s vámi, jako s tím největším hlupákem. Občas ale není zbytí a je nutné nějaký lektvar od něho zakoupit.

– Alchymista/Alchymistka

 

Druid/Druidka

druidbDalší blázen co by vás upálil kvůli utržené kytičce. Je ale spíše otravný, než, že by byl nějak nebezpečný. Minimálně jsou tu horší pocestní.

- Druid/Druidka

Vědma

vědmabVidina nevídaného počtu pocestných přivedla do hostince mimo jiné i podivnou ženštinu. Pokud věříte babským receptům, ráda vám za dobrou cenu pomůže od nemoci či s jinými potížemi.

– Vědma

Čaroděj/Čarodějka

čarodějkabProč někdo takový využívá k přechodu hranic zapomenutou stezku je záhadou. Všichni se raději drží dál a doufají, že nebudou uhranuti.

– Čaroděj/Čarodějka

Zaklínači

zaklínačb

Nikdo je nezval a popravdě se ani neví, proč tu vlastně jsou, ale to je u zaklínačů normální. Všichni mlčky předpokládají, že až se umoudří počasí a bude možné vydat se dál po staré kupecké cestě, zaklínači karavanu ochrání.

- Zaklínač
– Mladý zaklínač

Obecná

Hlavním cílem a zároveň i základním pravidlem larpu je užít si hru a hrát ji tak, aby si ji mohli užít i ostatní. Od toho se pak odvíjejí další pravidla.

Chceme, aby na hře byla patřičná atmosféra. Zážitek, který si z larpu odnesete, je pak mnohem větší. Proto se snažte v průběhu hry co nejlépe hrát svou postavu. Neherní činnosti a promluvy omezte na nezbytné minimum. Pokud budete nutně potřebovat sdělit někomu něco neherně, udělejte to v rozumné vzdálenosti od okolního dění.

Pokud vás hra skutečně nebaví, nevíte co byste měli dělat, nevíte zda jsou vaše plány pro hru prospěšné, máte k vývoji dění nějaké nutné poznámky nebo vám zkrátka přijde, že je něco ve hře špatně, není dobrý nápad řešit to nahlas s ostatními hráči a rušit hru ostatním. V takových případech vyhledejte organizátora, který bude mít tyto problémy na starost a bude představen před hrou. Vždy ovšem dobře zvažte nutnost takové porady.

Pokud vám bude ve hře cokoliv nepříjemné, použijte heslo “rudá stop”. Při vyřčení rudé stop se hra zastavuje, dokud se situace nevysvětlí. Všichni hráči i organizátoři jsou povinni toto pravidlo respektovat.

V sobotu před hrou a v průběhu hry platí zákaz požívání alkoholu a omamných látek. Výjimka se vztahuje pouze na herní alkohol, který bude podáván v hospodě. Kuřáky žádáme, aby kouřili pouze v prostorech kolem ohnišť a nedopalky neházeli na zem, ale do ohniště. Rovněž je prosíme, aby zvážili nutnost kouření během hry a případně si pořídili nějaké méně rušivé kuřivo než klasické oranžovobílé cigarety.

Účastí na akci se hráč zavazuje dodržovat její pravidla. Nad herními pravidly stojí rozhodnutí organizátorů. A nad všemi pravidly samozřejmě stojí platné zákony České republiky a předpokládáme, že je hráči budou plně dodržovat.

Postava

Hráč není postava, pouze ji zpodobňuje. Postava je hráčova role ve hře. Každá postava je příslušníkem nějaké rasy. Rasa předurčuje vzhled postavy (a tedy i povinné části kostýmu) a napovídá hráči, jak se může ve hře chovat. Ve světě Zaklínače je rasismus poměrně častý a rasa vaší postavy do jisté míry určuje, jak se bude chovat k jiným postavám a jak se zase ostatní budou chovat k ní.

Každému, kdo se chce zúčastnit hry, bude přiřazena krátká specifikace role (výjimkou jsou hráči speciálních postav, kteří dostanou role již napsané). Podle této specifikace si pak hráč píše postavu podle toho, co chce hrát. Dodržet zadanou specifikaci je ovšem nutné. U některých postav je rasa pevně určena, u některých se o ní dá diskutovat. Jméno postavy a její životní příběh je ponechán na hráči, organizátoři je ale kontrolují a mohou k nim mít výhrady.

Postavy jsou rozřazeny do několika skupin. Tato skupina může být jak pevně spojenou frakcí, tak neformální skupinkou lidí, kteří kromě cesty nemají nic společného. Podstata skupiny a co znamená pro postavy je popsáno v seznamu.

Ke každé roli také budou přiřazeny určité schopnosti. Přesná pravidla pro ně obdržíte mailem po té, co bude vaše postava schválena. Schopnosti mají vlastní kapitolu pravidel.

Schopnosti

To, jaké schopnosti bude vaše postava moci používat, se dozvíte v mailu po schválení vaší postavy. Hráči speciálních rolí budou mít schopnosti zahrnuty přímo v postavě.

Schopnosti dělíme na aktivní a pasivní. Pasivní fungují automaticky a neustále. Aktivní schopnosti využívají tzv. meditační body a je nutné je nějak použít, aktivovat. Každá postava má na začátku určitý počet meditačních bodů. Tyto body se používáním aktivních schopností spotřebovávají a lze je doplnit meditací. Meditace může mít pro každou postavu jinou podobu, která závisí na jejím založení a vyznání. Nikdy nelze meditací získat více meditačních bodů, než je maximum postavy.

Maximum meditačních bodů lze navyšovat, ovšem oproti minulým ročníkům to již není podmíněno množstvím herních mincí ve vašem měšci, ale příběhem. Přidělování bonusových meditačních bodů je v kompetenci organizátorů. Ti vám v roli mohou předat dopis nebo jinou písemnost, ve které bude zvýšení popsáno. S meditačními body se neobchoduje!

Boj

Boj tvoří poměrně důležitou část Sapkowského příběhů o zaklínači Geraltovi a tak se ani na našem larpu násilí v nějaké podobě nevyhnete. Jako systém boje jsme zvolili tzv. šatrh, tedy systém reálně hraných zranění. Platnost zásahu posuzuje vždy zasažený a vyhodnocení následků je na něm. Je ale třeba si uvědomit, že hraní si na nesmrtelného hře uškodí.

Obecně platí, že po zásahu do ruky postava pouští, co v ní drží, a snaží se především zastavit krvácení. Zásah do nohy způsobí pád na zem nebo kulhání a opět krvácení, které je třeba zastavit. Zásah do trupu pak znamená, že máte padnout na zem. Na boj už nemyslíte, důležitý je váš ucházející život. Můžete sténat, upadnout do bezvědomí, volat o pomoc, řvát. Důležité je co nejlépe zahrát své zranění a hrát jej, dokud nezemřete nebo vám není poskytnuta pomoc. Druh zranění také závisí na typu zbraně, která ji způsobila. Doporučujeme proto (pro lepší zážitek ze hry a zajímavější práci léčících postav) dbát i na tento aspekt při hraní.

Vyvarujte se zásahů do hlavy, krku a rozkroku. Na tato místa je zakázáno útočit a případné zásahy do nich se nepočítají. Naopak, pokud se vám takový zásah povede, měli byste se omluvit a přesvědčit, zda je váš protivník v pořádku.

Podřezávání se provádí zásadně noži nebo tesáky do 30 cm délky. Zbraně určené na podřezávání by měly být také dostatečně měkčené a důrazně doporučujeme podřezávat přejetím přes vlastní ruku, nikoliv přímo přes krk podřezávaného (zvláště pokud je nechráněný). Při jakémkoli skutečném zranění vyhledejte okamžitě nejbližšího organizátora nebo zdravotníka, který na akci bude přítomen.

Zbraně

Veškeré vaše zbraně, které chcete ve hře používat, musí projít kontrolou organizátorů. Ti budou posuzovat především bezpečnost, hledět budou ale i na vzhled (zbraň by neměla vypadat nesmyslně a vyloženě rušivě). Rozměry zbraní nejsou přesně omezeny, uplatňuje se zde ale předchozí pravidlo – nesmyslné obludnosti nechceme.

Obecně jsou povoleny jednoruční, jedenapůlruční i obouruční zbraně včetně holí. Střelné zbraně (pouze luky a kuše) jsou povoleny pouze do 15 kg nátahu. Šipky a šípy musí být dobře měkčené. Kopí a další dřevcové zbraně rozumné délky jsou povoleny také. Typ zbraně by se měl hodit k postavě, jakou ztvárňujete. Každý hráč by tak měl být schopný uspokojivě vysvětlit, proč jeho postava bojuje tím, čím bojuje. Byli bychom rádi, kdyby se výběr zbraně včetně vysvětlení objevil už u životopisu postavy (zvláštní důraz v tomto ohledu bude kladen na dřevcové zbraně).

Zbroje

Zbroje chrání pouze tam, kde skutečně jsou. Posouzení zásahů je opět na zasahovaném hráči. Samozřejmě je nutné zásahy posuzovat podle toho, jakým typem zbraně jsou vedeny. Obecně platí, že prošívané a kožené zbroje příliš nechrání, maximálně proti slabým škrábnutím a řezům. Kroužkové a plátové zbroje pak chrání více, žádná zbroj z vás ale neudělá nesmrtelného!

Kroužková zbroj například příliš neochrání před bodnutím dřevcovou zbraní nebo nožem. Poměrně snadno jí projdou také šípy a šipky. Naopak je ale užitečná proti sekům a řezům. Proti těm je dobrá také zbroj plátová, na kterou zase platí různé pádné a drtivé zbraně. Pokud si nebudete jisti, jak by vás vaše zbroj měla herně chránit, zeptejte se – před hrou bude vyčleněn čas i zbrojím.

Dále také platí, že nemá smysl se kvůli zásahům hádat uprostřed hry. Pokud vám přijde, že někdo nehraje zranění záměrně, slušně to hráči sdělte nebo oznamte některému z organizátorů.

Magie

Magie se na Zaklínači objeví ve dvou formách, jako veřejná a tajná. Do veřejné magie řadíme ta kouzla, která jsou seslána hlasitým pronesením jejich jména. Některá kouzla k tomu vyžadují nějakou akci (například klasická ohnivá koule, která se sesílá pronesením kouzla a hozením míčku k cíli). Pokud je to nutné, měl by sesilatel oznámit cíli, co se mu herně stalo. Může se stát, že cíl má proti kouzlu imunitu. V tom případě kouzlo nemělo požadovaný účinek, ovšem meditační body spotřebovalo stejně.

Tajná magie je nebojová a sesílá se pomocí červených lístečků. Na tento lístek je třeba napsat jméno a účinky kouzla a předat jej cíli. Ten si ho musí vzít, přečíst a zachovat se podle popsaných účinků (pokud nemá imunitu). Lístek musí co nejdříve zničit. Neměl by jej vidět nikdo třetí!

Smrt

Je hned několik způsobů, jak můžete herně zemřít. Prvním je boj. Pokud jste byli zasaženi do trupu či jste dostali dost vážný zásah do končetiny, po určité době umíráte. V případě vážného zásahu do trupu umíráte bez pomoci po 5-10 minutách. V případě zásahu do končetiny trvá vykrvácení déle, ovšem i tak hrozí vážné následky! Žádné zranění by hráč neměl ignorovat, protože nic se samo jen tak nevyléčí. Pokud vám zranění nedovolují se pohybovat a ostatní vás k lékaři musí nést či táhnout, samozřejmě jim to můžete nenápadně ulehčit.

Ve chvíli, kdy ležíte na zemi v mdlobách nebo mrtví, můžete být okradeni. Pokud se nechcete nechat reálně prohledávat, odevzdejte své herní předměty sami. Nemluvte u toho ale více, než je potřeba! Pokud své herní předměty neodevzdáte sami, můžete být reálně prohledáni (v rozumných mezích).

Skutečná smrt vaší postavy tedy nastává, pokud podlehnete svým zraněním, jste doraženi nebo podříznuti. Hráč mrtvé postavy zůstává ležet na místě. Ve chvíli, kdy to nebude narušovat hru (stále jsou okolo hráči, postava má být pohřbena nebo má mrtvolu brzy někdo najít) může odejít s rukou na hlavě za určeným organizátorem. Život postavy končí, hra pro hráče ale ne. Společně s organizátorem si vybere z balíku připravených postav nový charakter.

Hru pořádá tento organizační tým:

Pavel Bičovský (El), hlavní organizátor a otrokář. Vymýšlí koncept hry a všechno řídí.

Tadeáš Hlavinka (Tésias), pisálek. Má na starosti pravidla, píše postavy a další texty a do všeho kecá.

David Skála (Květák), hlavní logistik a organizátor pro speciální role. Má na starosti dopravní záležitosti.

Jan Smolík (Stavitel), hospodský. Svědomitě a pečlivě se stará o nálevnu a její kuchyni.

David Syrovátka (Uziel), hodný a komunikativní chlapec. Jeho úkolem je povídat si s hráči během hry i mimo ní.

Vojtěch Lederer (Vorel), šéf bestiáře. Organizátor pro speciální role.

Josef Hlavinka (Krang), vyráběč kostýmů. Také píše postavy.

Ondřej Patrovský (Valkorn), pisálek. Má na starosti písemnosti a pomáhá s psaním postav.

Zánik Cintránského království

ČÁST PRVNÍ

Prolog:
Psal se rok 1262. V malé hornické vesničce na jihu Cintry, zvané Osada, za záhadných okolností zemřel bohatý kupec v hořících troskách svého domu. Starosta Osady nedůvěřoval místní gardě a rozeslal žádosti o pomoc do okolních vesnic.

Hra:
Do osady přišel zaklínač Tristan z Keracku, trpasličí žoldáci a několik bardů a druidek. Také dorazil rytíř Egbert Dornvell z řádu Planoucí růže se svým pážetem. Po příchodu dobrodruhů do Osady se na obyvatele snášela jedna pohroma za druhou. Nejprve byl vytěžen místní důl, na čemž měli nemalou zásluhu trpaslíci. Kolem vesnice se objevovala nebezpečná monstra a do té doby bezproblémoví elfové začali napadat Osadu. Starosta nakonec neunesl vzrůstající napětí a společně se svou ženou utekl z Osady. Vládu převzala garda a v noci provedla preventivní útok na tábor elfů. Při něm umírají i uprchlíci, kteří kvůli gardě odešli z Osady. Při tomto incidentu byl zabit také zaklínač. Druhého dne elfové zrádně zabili velitele gardy. Garda ustanovila nového velitele a byl zvolen nový starosta. Většina obyvatel se chystala na odchod z vesnice, sepsaly se dopisy pro místodržícího a velmistra řádu Planoucí růže, kde osadníci žádali okamžitý zásah proti elfům z hor. Než však mohly být odeslány, stanul před Osadou místní kupec, jenž se ukázal býti Nilfgaardským špionem a s ním vojáci jeho císařské milosti a s nimi spojené síly elfů. Garda i obyvatelé se začali hromadně vzdávat. Zbytek byl zmasakrován.

Epilog:
Nifgaardský předvoj vyplenil všechny hornické vesničky v horách na jihu Cintránského království. Cintránská vojska vytáhla v čele se svou královnou Calanthé a Eistem Tuirseachem a střetla se se silami Nilfgaardu v bitvě v Marnadalském údolí. Byla však rozprášena přesilou. Hrdinný Eist zde vydechl naposled. Armáda černých se přehnala Cintrou, která se nezmohla na sebemenší odpor. Nakonec je dobyto i hlavní město. Většina dvora volí sebevraždu, než aby padli do rukou Nilfgaardu. Mezi nimi i královna Calanthé, lvice z Cintry. Stále jsou ale tací, kteří tajně bojují za svobodu Cintry. Vnučka Calanthé, lvíče z Cintry, totiž žije!

ČÁST DRUHÁ

Prolog:
Uběhl rok od událostí v Osadě. Cintrou se přehnala Nilfgaardská vojska. Poslední pevnost, jež vzdorovala uchvatiteli, byla dobyta. Nad Mirwardskou pevností zavlály černé prapory se zlatým sluncem. Opravdu si mohou vojáci užít zaslouženého odpočinku? Proč se kolem pevnosti objevují přízraky mrtvých vojáků? Co je pravdy na zvěstech o cintránském odboji? A opravdu dokáží elfové bojovat po boku lidí?

Hra:
Slunce se schovalo pod mraky, snad ani ono nechtělo vidět hrůzy, které se v pevnosti měly udát. Den začal proslovem Železného vlka – Isengrima Faoiltiarna. Po té, co vlastnoručně popravil dívku, která na něho pokřikovala z davu, nikdo již nebyl na pochybách, že pověsti o Vriheddu nelhaly ani v nejmenším a to byl teprve začátek. Zaklínači se pustili do řešení problému s přízraky. Čas od času se vojáci z 330. čety nebo Vriheddu vypořádali s útokem Cintránců, kteří vyhladovělí útočili na pevnost. Několikrát také hrdinné jednotky císaře, a zvláště pak trpasličí žoldáci, skoncovali i s mrchožrouty, jež se zatoulali příliš blízko k pevnosti. O těch největších úspěších Nilfgaardu však věděla jen hrstka vyvolených. Do večera prvního dne se podařilo rozvědce za spolupráce s 330. četou rozbít cintránský odboj. Zdálo se, že již není nikoho, kdo by se odvážil postavit proti uchvatiteli. Elfové se však chovali jako děti, většina jich také ještě dětmi byla, a jejich kruté zacházení s vesničany bylo všemi přehlíženo. Jeden z vesničanů to ale nevydržel, když byla mučena jeho družka, objevila se mu v ruce čepel. Než stačil kdokoli z elfů zareagovat, ležela Ithil Ciel – Vidoucí v kaluži krve. Odplata elfů byla strašná. Celá vesnice byla vypálena, nikoho elfové neušetřili. Pach smrti se linul celou pevností. Snad i proto v noci útoky nestvůr na pevnost ještě zesílily. Druhý den se do pevnosti začali trousit noví obyvatelé, většinou Nilfgaardští šlechtici, kterých se chtěli v císařství zbavit. Elfové se věnovali průzkumu místních ruin, ve skutečnosti ale už pomýšleli na odchod. Zaklínači konečně odhalili zdroj kletby, sužující pevnost a její okolí. Celá pevnost potom sledovala magický souboj. Dante – Arcimág se střetl s Mortem. Nekromantova pýcha byla jeho zhoubou. Elfové odpochodovali zadní branou. Jako by na to čekaly, zaútočily jednotky Cintránců na pevnost. Četa neměla šanci, proto poručík zavelel k ústupu. Císařská kontrolorka v pevné formaci trpaslíků též opustila pevnost a vyrazila o všem informovat císaře. O všem? O všem ne, spousta jí toho zůstala skryta. Velitelé, šlechta a hlavně rozvědka se postarala o to, že pravdu o událostech v Mirwardu se nikdo nikdy nedozví. 

Epilog:
Neuplynul ani týden a Druhá Vicovarská brigáda dobyla Mirwardskou pevnost zpět. Nutno ale dodat, že pevnost byla jen chabě bráněna. Začalo se totiž proslýchat, že maršál Vissegerd formuje cintránskou armádu v Brugge a odboj konečně začal dostávat konkrétní podobu. Jaký bude nakonec osud Cintránského království? Objeví se ztracená vnučka královny Calanthé? A je možné se schovat před válkou a svým osudem?

ČÁST TŘETÍ

Prolog:
Uběhlo pět let od událostí v Mirwardské pevnosti. Válka skončila. V zapadlém hostinci Na konci světa se sešla roztodivná společnost. Náhodní pocestní, kteří většinou chtějí odejít z válkou zpustošené země. Mnozí před něčím utíkají, mnozí něco hledají. Je však opravdu možné utéct před svým osudem?

Hra:
To byl ale blbej tejden, pomyslel si Anton, vzal si minci za právě předaný korbel piva a dál šudlal téměř plesnivým hadrem pultík své nově nabyté hospody. Hospody, v níž sloužil posledních pár let jako podomek. Hospody Na konci světa. Jak se to vlastně všechno stalo?

Bylo to v pohodě, až do nedávna. Hostů bylo málo, ale ti dva Nilfgaarďani platili pořád. Občas se objevil nějaký kupec, jindy zase voják, třeba dezertér, ale nikdo to teď už neřešil. Když někdo dělal problémy, trpaslíci ho vykopli. Sem tam se okolo hospody prohnali elfové, co lovili v horách odbojáře. Kromě nich v lese přepadával akorát Kazka z vesnice, co se radši měl držet ševcovskýho kopyta svýho otce. Lovci z okolí se v hospodě občas zastavili, aby něco prodali. A když večer přišel zeshora Andrej, mohli prochlastat celou noc. Ale pak se to začlo srát.

Zoufalí odbojáři pozabíjeli Andrejovi snad půlku ovcí a on od tý doby nemluvil o ničem jiným. Pitomá válka. Nedávno tudy v noci procházela malá četa Černých. Ti dva, co tu byli, je zastavili, kam že jako zdrhaj bez hlášení. Velitel ho chtěl dát, vojáci ne. Tak ho pobodali a zdrhli. Velitel teď leží na hřbitově. Jedni kradou slušnejm lidem ovce, druzí bodnou svýho velitele do zad. Nemaj si co vyčítat.

Blbej tejden. Pan Voprátka, teda ten první, Franta, pak jednoho dne přišel z vycházky celej bledej. Nic nepovídal, jenom lehnul a spal. O půlnoci Antona probudil, že jsou v lese bubáci a jestli by se na ně nepodíval. To se ví, řekl Anton. Knihu musel chvíli hledat a otřít z ní prach, dlouho tady potvory neměli. Pak přiběhl v noci ještě jeden chlapík, že bubáky taky viděl. Před svítáním vzal Anton sekeru a osikovej kolík pro jistotu a vyrazil. Byli tři, oběšenci. Ani nestihl dojít k tomu pitomýmu stromu a už musel posekanej brát nohy na ramena. Blbej tejden.

Pak začali jezdit hosti ve velkým. Teda, spíš se tu začali zdržovat, protože oběšenci. Čaroděj, čarodějky, další trpaslíci, kurvy, mastičkáři, ženský se zbraněma, elfové. V hospodě se tak kromě Ceanny a Antona musel pořádně otáčet i Franta, kterej teď byl hodně unavenej, nemohl totiž pořádně spát. No a pak to začalo jít všechno ráz na ráz. Andrejovi prej drak spáli i tu druhou půlku ovcí, takže nemluvil o ničem jinym. Teda on ty ovce asi spíš sežral. Pak se ukázalo, že Andrejovi umřela celá rodina. Všechno je to ale vlastně už jedno, protože jsou všichni mrtví. Andrej uhořel, když šli toho draka v noci lovit. Neulovili ho. Blbej tejden.

S Borisem to taky nedopadlo dobře. Konečně ho pustili z dolu, pak zjistil že mu mezitím soused ukradl pole a tak přišel navštívit starý kamarády na konec světa. Jenže do hospody ten den přišli vědmáci. Antona vědmáci docela serou a serou i Borise a Andreje. A tihle tři se tam sešli, trochu pili a pak jeden z proměněnců vypěnil. Ráno našli Borise ležet rozsekanýho v lese. Ne že by to byl kdovíjakej dobrák, ale tohle si nezasloužil. Vědmáka, co to udělal, pak rozsekal zase ten druhej. Dobře mu tak. Ale stejně je to blbej tejden.

Když vědmáci přišli, Franta na Antona nalíhal, aby jim zaplatil za ty bubáky. Jako by mu nevěřil. Stejně se zaklínači jenom flákaj a neudělaj nic, dokud jim vesničan nestrčí všechny svoje úspory a dceru do postele. To Anton ne. Našel knihu, sfouknul z ní prach a našel, co je třeba udělat. Odvar z kopřiv, sádla a vlaštovičníku, namazat na sekeru, pokácet strom. Lehký. Našli se lidi, co chtěli pomoct, ale kácel sám Voprátka. Voni totiž bubáci byli jeho bráchové, co je kdysi zabil. Jenže kácení bylo k ničemu. To bylo snad poprvý nebo podruhý, možná potřetí, co kniha nepomohla. Blbej tejden.

Franta měl ale ještě jednoho bráchu, živýho. Jmenoval se Jarek a vrátil se po letech. Byl ve válce. Všichni bráchové se pak dohodli pod stromem, že Frantu popravěj a Jarek že dostane hospodu. No jestli tohle bylo to nejlepší řešení, tak jsem nilfgaardskej císař, pomyslel si Anton. Poprava měla bejt druhej den ráno, v neděli. V sobotu vlastně přišel Jarek a Franta mu stihnul hospodu předat. Oběšenci v ní byli opravdu jako doma. No a taky přišla holka jednoho z nich, a tak byla svatba. Živý s mrtvým. Možná o tom kdysi něco četl v knize, ale najít to nemohl.

Ráno nebyl popravenej pan Franta, ale jeden chlap z odboje. Černí ho chytli. Pak se z lesa vyhrnul maršál se svejma lidma. Moc jich nebylo a tak skoro všichni padli. Ukázalo se, že novej majitel hospody, Jarek, byl s nima a taky s nima padnul. Umřela taky ta holka, co si vzala přízrak. A když si pak bráchové Voprátkovi přišli pro Frantu, už visel na stromě nad hospodou. Prostě blbej tejden.

Anton ho tam našel první. Na Frantu toho bylo prostě moc. Přišli si pro něj. Bordelpapá ho chytal, zatímco Anton odřezával lano. Voprátkovic odešli i s Ceannou. Byla vždycky divná a Antona tak ani moc nepřekvapilo, že je to asi Paní lesa. Tady už se nebylo čemu divit. Přízraky se už nevrátily. Vědmáci se mezitím stihli akorát tak pomlátit mezi sebou. Kazimír, Konrád, Franta, Jarek, všichni mrtví. Žádnej Voprátka v dohledu. Teda je tu ještě Hlíva, kterej, jak se ukázalo, je taky Voprátka. Jenže ten má svůj hřbitov a o hospodu moc zájmu nejevil. Akorát si vzal Frantovu závěť, ve který hospodu odkázal rodině tý svý mrtvý holky Iren. Skellige je ale daleko, tak se uvidí pozdějc. Zbyl poslední Voprátka. Hrobník. S rodinou, co má smrt ve jménu, to asi nemůže dopadnout dobře.

Anton se hospody ujal, ale pak dorazil z vesnice jeden lovec, že prý tady někde musí být vlkodlak. Anton se na moc neptal, vzal knihu, osikovej kolík, nechal podle moudrých slov tu holku od trpaslíků uvít věnec na obranu proti bestii a vydal se s lovcem do lesa. Vlkodlaka nenašli, ale když se vrátili, zjistili, že půlka bordelu, teda Lupanária, byly vampýři a že se s vlkodlakem paktovali, jednoho trpaslíka dokonce zabili a pak utekli. U výčepu se tvořila fronta. Neskutečně blbej tejden.

Anton nandal polévku, načepoval pivo a pokynul na odcházejícímu kapitánovi Černých, kterýho si konečně vyzvedli jeho vojáci. Aspoň že ta válka skončila a je mír. A že drak, vědmáci, vlkodlak a vampýři jsou pryč, když už ne pod drnem. A že mají Voprátkovi konečně všichni klid. Jinak by to totiž bylo úplně všechno na hovno. 

Epilog:
Válka končí 2. dubna roku 1268 Cintránským mírem. Díky sňatku císaře Emhyra a dědičky cintránského trůnu princezny Cirilly dochází k oficiálnímu připojení Cintry k Nilfgaardu a je rozhodnuto o ukončení veškerých bojů a stáhnutí nilfgaardských vojsk ze všech ostatních dobytých uzemí Severu. Cintra jako samostatné království přestává existovat a už nikdy nebude obnoveno. 

Půlelfové/Čtvrtelfové

pulelfOdpradávna přicházejí na svět děti, kterým v žilách koluje jak krev lidí, tak elfů. Dost lidí, ale i elfů, se na ně dívá skrz prsty, a tak se většinou tito míšenci svým původem nechlubí. Své typické špičaté uši schovávají pod hustými vlasy nebo všemožnými pokrývkami hlavy.
Nutná součást kostýmu: špičaté uši, vlasy přes uši nebo pokrývka hlavy

Gnómové

gnom

Spousta lidí považuje gnómy za trpaslíky, přestože rozdíly jsou tak jasně patrné. Alespoň gnómům to tak připadá. To, co mají trpaslíci ve svalech, mají gnómové v hlavě. Jsou skvělými obchodníky a alchymisty. Zaručeně je poznáte podle malého vzrůstu a špičatého nosu.
Nutná součást kostýmu: špičatý nos (ať už samostatný nebo na masce)

 

Lidé

human

Jedná se o nejpočetnější rasu tvořící drtivou většinu populace nejenom v Cintře, ale i na celém světě. Většina obyvatel osady je rodilými Cintránci. O podobě lidí nemůže být ani pochyb, vypadají stejně jako vy nebo já. A stejně jako jejich vzhled jsou velmi různorodé i jejich povahy.
Nutná součást kostýmu: nic

Trpaslíci

trpoš

Starší rasy se s příchodem lidí vyrovnávaly různě. Elfové se jim vzepřeli, trpaslíci naproti tomu začali s lidmi obchodovat. Ještě dnes jsou trpaslíci nejžádanějšími kováři a vyhledávanými žoldáky. Největším trpasličím městem je Mahakam a přesto, že zde nebydlí zdaleka všichni trpaslíci, většina ho považuje za domov spíše, nežli své domy v lidských městech. Trpaslíka poznáte podle malé a svalnaté postavy, ale hlavně podle dlouhého a hustého vousu (včetně trpaslic).
Nutná součást kostýmu: vousy

Elfi

elf

Už dávno nejsou elfové pány severních zemí. Tato prastará, dlouhověká rasa vedla kdysi válku s lidmi a z porážky se už nikdy nevzpamatovala. Přesto, nebo možná právě proto, většina elfů lidmi opovrhuje. Mnozí tvrdí, že elfové jsou až nepřirozeně krásní, jejich hlavním poznávacím znamením jsou ale špičaté uši.
Nutná součást kostýmu: špičaté uši